Genius Loci

5. dubna 2015 v 8:48 | Titany |  Překlady
"Smeagol a Deagol jdou ve Druhém věku rybařit. O pár set let později se na totéž místo vypraví jiná dvojice hobitů..." Tady ta autorčina předmluva asi není úplně přesně, protože tak dokonalá má paměť zase není ( i tohle považuji za megaúspěch). Ale co si pamatuji je, že inspirace pro tuto povídku byly dvě. jednak tohle http://www.deviantart.com/art/Fishin-Hobbits-15468652 a pak ještě nějaké video, které se mi ovšem nepodařilo otevřít.

Jedná se o slash. Obsahuje "neviditelné ač přítomné hobití milování a smrt jedné z postav". Autorka dala, tuším, věkovou hranici 15 let, ale tak drsné to rozhodně není. Pokud si vzpomínáte na Arweninu slashovou povídku s Kozkem, tam to bylo mnohem, mnohem popisnější a hranice 15 tam byla také. Takže na vlastní uvážení.

Jedná se o jednu z nejpromyšlenějších povídek, všimněte si těch souvislostí mezi odstavci...

Mimochodem, je tam jedna faktická chyba. Autorka zřejmě nečetla Hobití Silmarillion, takže neví, že aby Smíšek s Pipinem mohli jít rybařit na to samé místo co Smeagol s Deagolem, trvala by jim cesta asi tak dva měsíce (i když by to možná vysvětlovalo Smíškovo hlášku na konci)...





Here hills and vales, the woodland and the plain,

Here earth and water seem to strive again,

Not chaos-like together crushed and bruised,

But, as the world, harmoniously confused:

Where order in variety we see,

And where, though all things differ, all agree.


(Alexander Pope, Windsor Forest (1713))


Soustředěním vystrčil z pusy špičku jazyka a div si jej nepřekousl leknutím, když ucítil na rameni kamarádovu ruku. Rychle se ohlédl a zamračil se. Loďka se pod jeho nohama nebezpečně zhoupla, což se mu ani trochu nelíbilo. Jeho bratranec se mu zatím očividně vysmíval do obličeje.

"Dobře, Déagu, teď jenom namotej ten provázek a pevně to drž. A snaž se to, prosím, neupustit, dobře?" Ve Sméagolově tónu bylo slyšet pobavení, což Déagolovi na sebevědomí moc nepřidalo. Nakonec jej však bratrancův povzbudivý pohled přeci jen přiměl, aby se otočil zpátky, a upocenýma rukama pevně uchopil prut.


Moc dobře věděl, že má Sméagol celou dobu co dělat, aby nevyprskl smíchy - kdo by taky neměl. Bylo to směšné. Hobit z národu Statů, který se bojí vody. Sméagol byl jen o něco málo starší a jako většina hobitů žijících na břehu Velké řeky rybaření miloval. Jeho kulaté modré oči byly přímo stvořené zahlédnout sebemenší záblesk rybí šupiny pod říční hladinou. Oproti tomu Déagol měl s vodou vždycky tak trochu problém. Dívat se na ni, ano, proč ne, to bylo fajn. Vždycky se mu líbila ta barva. Anduina nikdy nepostrádala všechny krásné odstíny modré a zelené. Někdy, když přišla bouřka, nebo za chladných nocí, kdy se v ní zrcadlily hvězdy, se barva řeky změnila v nepropustnou černotu, která vytrvale šuměla do ticha. To Déagola trochu děsilo, ale nikdy ne natolik, aby veřejně přiznal, že má strach. Ale jízda na řece, to bylo něco jiného. Žádný hobit se zdravým rozumem by přece nevkročil do něčeho tak nestabilního, jako byla rybářská loďka!

...


"Ne. Absolutně ne. Ani Náhodou!" Pipin rozhodně zavrtěl hlavou, když spolu se Smíškem stáli na břehu Velké řeky a starší z hobitů zrovna palcem u nohy zkoušel teplotu vody. Smíšek se musel rozesmát, když viděl bratrancův výraz. Jeho zelené oči byly plné strachu. Smíšek ten strach nikdy nedokázal pochopit. Hobiti ze Západní marky byli vždycky tak trochu usedlí a konzervativní, ale jejich strach z řek byl spíš směšný. Proto se také rozhodl, že Pipinovi ukáže, jak může být taková řeka užitečná.


"Co se ti na tom nelíbí, Pipe?! Tohle je vyhlášená rybářská oblast! Všichni Brandorádi sem chodí chytat ryby už celé věky! Říká se, že tu dřív sídlil národ hobitů, kteří rybařili na malých loďkách přímo v proudu řeky!"


Pipin se mračil na klidné vlnky Velké řeky s rukama vraženýma hluboko v kapsách. Takhle na dívání byla voda vlastně moc hezká. Vždycky měl slabost pro modrou barvu a klokotavý zvuk řeky mu připomínal noci trávené v Brandově. Začervenal se nad náhlou vzpomínkou, která mu při té myšlence proletěla hlavou, a rychle se odvrátil. Smíšek, jako by mu četl myšlenky, jej objal kolem ramen a vtiskl mu letmý polibek do vlasů.

"Neboj, Pipe, nic se ti nestane." Pipin se zachvěl pod dotykem bratrancových rtů a zrudl ještě víc, když zamumlal: "Já vím." Stejně se však neubránil dalšímu ustaranému povzdechnutí.

...


Neodvážil se spustit oči ze svého prutu, když Sméagol napichoval žížalu na háček. Ne, že by to potřeboval vidět. Pomyslel si, jak se asi musí cítit žížala, která se jen tak vesele plazí po zemi, až ji jednoho dne nějaký ošklivý chlupatý hobit sebere a spustí ji na provázku do vody plné hladových ryb. Déagol rozhodně žížalu nelitoval. Na to měl moc rád pečeného pstruha. Ale stejně se neubránil myšlence na její osud. Byla chycená, napíchnutá na háček a musela tak splnit to, k čemu byla předurčená - prostě skončit jako návnada. Stejně tak Déagol teď musel dělat něco, k čemu byl předurčen. To, co dělali všichni Statové. Chytat ryby na kymácející se loďce. Život je občas hrozně těžký, dokonce i když jste hobit.


Krajina kolem Anduiny byla ovšem nádherná. Teplé paprsky slunce se opíraly o trsy ostřice vyrůstajících ze břehů a dělaly ji tak ještě zelenější. Lehký vítr šelestil listy stromů a z jejich větví se jako doprovod ozýval líný ptačí zpěv. Déagol odvrátil hlavu a snažil se soustředit na splávek, který mezitím Sméagol hodil do vody. Když už se vydal rybařit, bude se alespoň snažit, aby si odtud odnesl nějaký úlovek.

...


Pipin a Smíšek se usadili na dřevěné molo, které zde kdysi dávno zbudoval národ hobitů, žijících na břehu Velké řeky, a Smíšek okamžitě spustil nohy do vody.

"Máš tu žížalu, Pipe?" Pipin provinile zavrtěl hlavou a Smíšek se na něj zamračil.

"Proč ne?"

"Nemůžeš přece jenom tak zabít žížalu, Smíšku!" vypískl, a nasadil to, čemu Smíšek říkal dospělý pohled.

"Té žížale by to bylo jedno, byla by mrtvá," Smíšek zvedl obočí a bezradně pohlédl na svůj prut.

"Teď ale nevím, jak chceme rybařit, když nemáme žádnou návnadu. Leda že by ses chtěl nabídnout místo té žížaly, Pipe."


Pipin se na něj zakabonil, přitáhl si kolena k bradě, vytáhl z kapsy svou dýmku a něco si pro sebe zamumlal. Ať už bylo tohle místo jakkoliv uchvacující a ať už vypadaly Smíškovy vlasy sebevíc krásně ozářené odpoledním sluncem, neznamenalo to, že si jen tak mírnix týrnix hodí svoje ubohé nožky do té nebezpečné řeky a začne zabíjet nic netušící žížaly. Navíc měl hlad a vzali s sebou jenom jeden koš s koláčky, dvě jablka, lahev okurčiček, marmeládu, sulc a paštiku, což stačilo sotva na svačinu. Trošku se mu zvedla nálada, když mu konečně chytilo listí v dýmce a spokojeně potáhl, aby mohl fouknout kouř Smíškovi přímo do obličeje.


"Nech toho!" ohradil se Smíšek a zamával rukama, aby kouř rozehnal. Nedokázal pochopit, jak může být jeden mrňavý hobit tak tvrdohlavý. Jistě, existovala jednoduchá odpověď: Byl to Bral. Což ho ovšem neomlouvalo. Strach z vody byl směšný. A dvakrát tolik směšný po tom všem, co zažili. Při té myšlence mu pohled automaticky sklouzl k vlastní ruce. Ještě pořád ho trápila, ale časem si na tu bolest a podivnou slabost v ní zvykl. V noci, oproti tomu, ho stará jizva pálila, jako kdyby měl předloktí v jednom ohni.


Většinou to byly ty z nocí, kdy se mu zdálo o Černokněžném králi a o černotě jeho tváře, která se jej snažila pohltit. To se potom budil celý zpocený s Pipinovou malou chladnou dlaní na čele a chápavým výrazem v jeho ustarané tváři. Nechtěli potom znovu usnout. Raději si s Pipinem celé noci povídali a společně se stulení pod pokrývkou bránili síle spánku. Byl to taky jeden z důvodů, proč Smíšek navrhl rybaření. Chtěl je oba trochu rozptýlit a taky se porozhlédnout za hranicemi Kraje, kde dříve žili jiní hobiti.

...


"Držíš to pevně?" ozval se za ním Sméagolův pobavený hlas. Déagol jen přikývl. Nechtěl promluvit a riskovat tak, že ztratí koncentraci a unikne mu sebemenší pohyb splávku. Byl rád, že má na hlavě svůj klobouk, protože bylo odpoledne a slunce se dostalo tak vysoko nad jejich hlavy, že by mu mohlo lehce způsobit úžeh. Déagol se pořád něčeho obával. Že dostane úžeh, rýmu, že spadne ze schodů, že spadne do vody - to jej mimochodem děsilo nejvíc.


Sméagol oproti němu byl odvážný. Déagol si nikdy nevšiml, že by se něčeho bál a bratranec se mu nikdy s ničím takovým ani nesvěřil. Zrovna napíchl na háček další žížalu a hodil do vody vlastní splávek. Konečně jednou vypadali jako praví hobiti od Anduiny - usazení na loďce s udicemi v rukou, čekající na životní úlovek. Déagolovo srdce to už málem naplnilo hrdostí, když se jeho myšlenky znovu stočily k žížale, která plavala někde pod vodou napíchnutá na háček a čekala na naplnění svého osudu. Nechtěl o té žížale přemýšlet. Ne.


"Jak dlouho to bude ještě trvat?" otočil se opatrně na Sméagola, který se na něj široce usmál.

"Tak dlouho, dokud nějaká rybka tam dole nedostane chuť na žížalu," odpověděl vesele. Sméagol se vlastně pořád usmíval. Jeho úsměvy bývaly o to širší, když mohl čas trávit ve vodě, nebo alespoň na vodě. Déagol byl rád, že tu mohl být s ním. Sám by se rybařit nikdy nepřinutil, a navíc, nic neudělalo Sméagolovi větší radost, obzvlášť na jeho narozeniny, než strávit den s v loďce rybařením se svým nejlepším přítelem.


Déagol chvíli pozoroval Sméagolův prut, když jej nenadálé cuknutí přinutilo rychle se vrátit k tomu vlastnímu. Nemohl tomu uvěřit. Nějaká ryba nejspíš opravdu zabrala, protože se splávek se žblunknutím ponořil do vody, prut se ohnul a bylo těžké jej vůbec udržet.

...


Pipin spokojeně pokuřoval a po očku sledoval Smíška, který si mezitím připravoval prut.

"Jak chceš vlastně chytat ryby, když nemáš návnadu?" zeptal se nevinně a musel se zasmát nad obličejem, kterým jej bratranec počastoval.

"Asi budu muset použít něco jiného, nemyslíš, Pipe?" Smíšek zvedl obočí a pohlédl vedle Pipina. Pipin zesinal, když mu došlo, na co Smíšek myslí.

"Ani náhodou, Smělmíre! Ne jídlo!" Smíšek se rozesmál.

"Když nejsi schopný zabít žížalu, musíš obětovat něco jiného, Pipe," pokýval hlavou a užuž se natahoval po koši.

"Když budu muset, budu ho bránit vlastním tělem!" rozohnil se Pipin a vyskočil na nohy. To Smíška rozesmálo ještě víc.

"Pip-eee!" protáhl hlasitě a naklonil hlavu ke straně. "Prosím," dodal.

"Běž a zabij si raději nějakou žížalu!" Pipin vyjekl. "Zabij třeba deset žížal, klidně si obětuj celé žížalí království, ale na jablečný koláčky mi nesahej!" Pro jistotu si sedl na koš a výhružně se na Smíška zaškaredil.

"Takhle budeš mít z těch tvých jablečných koláčků leda tak placičky, Pipe!"

"Chceš tím říct, že jsem tlustej?" Smíšek se uculil a sklonil se, aby mohl Pipina obejmout kolem pasu a políbit jej na ucho.


Pipin se ze začátku vzpouzel, ale Smíškův sladký hlas u jeho ucha mu rozlil v bříšku tak příjemný pocit, že se rád podvolil.

"Líbí se mi, když se tak strachuješ o svoje jídlo, Pipe. Každý hned pozná, že jsi hobit," Smíšek přesunul svoje rty k jeho krku, aby se zase mohl vrátit nahoru a vlepit mu pusu na čelo.

"Mh-mm, zatímco normálně by si toho nikdo nevšiml, že," usmál se Pipin pod Smíškovým dotekem.

...


Déagol byl jako u vytržení. Splávek tancoval pod hladinou jako zběsilý a udici už téměř nebylo možné udržet. Rychle zamával pravou rukou ve vzduchu, aby nabyl ztracený balanc a pevně se chytil okraje loďky. Cítil, jak mu rychle buší srdce.

"Sméagole!" vykřikl "Jednu mám!" a hlasitě se rozesmál, když spadl nazad do sedu. Tohle mohl být dost dobře zlom v jeho životě. Chytil totiž rybu. A jakou! Určitě musela být obrovská, když měla takovou sílu! Sméagol se taky smál a pochvalně na něj hleděl.

"Mám rybu, Sméagu!" zopakoval hlasitě, jakoby chtěl sám sebe ujistit.

"Přitáhni ji! Honem, honem!" poradil mu bratranec. "Rychle ji přitáhni!" Udice sebou nebezpečně cukala a Déagol měl co dělat, aby se vůbec udržel v loďce. Byl zároveň nesmírně vyděšený a nadšený. Nemohl se přestat smát, ačkoliv jej prut neustále stahoval dolů. V jednu chvíli sebou prut cukl tolik, že Déagol ztratil balanc Vzápětí vypadl z loďky a spolu s ním vklouzl pod hladinu...


Jak ohyzdné to tam bylo! Pěkná modř se rázem změnila ve studenou šeď, která jej přijala do svého náručí jako nic. Pořád se ještě držel prutu a dokonce mohl vidět tu vypasenou rybu, která jej měla na svědomí. Na dně řeky rostly tmavě hnědé a zelené trávy, které se líně vlnily v proudu a všude kolem poletovaly drobné částečky bahna. Bylo to děsivé. Nejděsivější věc, co kdy Déagol viděl. Bezmocně máchal rukama, ale místo nahoru ho proud stále tlačil ke dnu. A Déagol nemohl dýchat.

...


Pipin nemohl dýchat. Jeho srdce se téměř zastavilo, když se Smíškovy rty konečně přesunuly k jeho ústům a on je mohl ochutnat. Miloval Smíška a nikdy se nedokázal nabažit společných momentů, především od té doby, co se vrátili z Gondoru. Byl to jeho Smíšek a málem o něj přišel. Usmál se, když si uvědomil, že jeho rty chutnají jako jedno z těch jablek, která se neustále válelá všude v Pipinově ložnici. Měl si ráno všimnout, že to na prádelníku schází. Smíšek se odtáhl a tázavě zvedl obočí.

"Co?" řekl a znovu se sklonil, aby Pipinův úsměv políbil.

"Nic," zasmál se Pipin, když ucítil Smíškovy ruce na nejsvrchnějším knoflíku svojí košile.

...


Uvědomil si, že se začíná dusit a snažil se znovu dostat nahoru nad hladinu, když vtom zahlédl dole v bahně záblesk něčeho zlatého. Něčeho, co jej přinutilo přestat bojovat a jen se dívat. Dívat se na to. Kopl nohama a připlaval blíž, aby si to mohl lépe prohlédnout. Chtěl to mít. Musel to mít. Nezáleželo na tom, co to vlastně bylo, ale musel to mít. Byla to nutkavá touha, která ho ovládla, když znovu vší silou kopl nohama a sevřel pěst kolem toho kousku zlata. Okamžitě poté se kdesi hluboko pod jeho kůží rozlilo podivné teplo.

...


Pipin pocítil to známé mravenčení pod kůží, když ucítil Smíškovu ruku na svých holých zádech.

"Počkej, Smíšku, a co ryby?" zamumlal s úsměvem, a ucítil, jak Smíškovo sevření zesílilo.

"Jestli to budeš rozmazávat, Pipe..." zamumlal mu Smíšek výhružně do ucha. Pipin se zasmál a zabořil nos do Smíškovy vestičky.

Ačkoliv líbat Smíška byla jedna z jeho nejoblíbenějších činností, cítit Smíška mu často dávalo úplně stejný pocit. Zatímco Smíšek se staral o jeho knoflíky, Pipin vdechoval jeho vůni. Smíškovo oblečení vždycky vonělo jako on - což byla samozřejmě vůbec ta nejlepší vůně ve Středozemi a vždycky mu přinášela spoustu pocitů a vzpomínek. Byla to mimo jiné Smíškova vůně, která jej tehdy na Pellenorských polích přinutila vytrvat a pokračovat v pátrání po milovaném hobitovi. Vzpomínal, jak si k obličeji přitiskl Smíškův plášť a vdechoval jeho vůni, zatímco se do elfské látky vsakovaly jeho vlastní slzy. Voněla jako Kraj. Jako Dolanské listí. Jako odpolední čaj a kmínové bochánky. Voněla jako Smíšek.

...


Máchl rukama a jako zázrakem se ocitl nad hladinou. Snažil se vykašlat říční vodu a zároveň popadnout dech. Konečně se mu podařilo vyškrábat na břeh, kde se rychle zvedl na nohy a snažil se najít pozbytý rozum. Honem se rozhlédl, jestli někde neuvidí Sméagola, ale nedokázal ani určit, na kterém břehu se vlastně z vody vynořil. V tom si vzpomněl, že něco chňapl tam dole v bahně a zvedl sevřenou ruku, aby si to mohl konečně lépe prohlédnout.


Když v hromádce bahna spatřil prsten, srdce se mu okamžitě rozbušilo a dech se mu zatajil. Něžně se jej dotkl ukazováčkem a okamžitě k němu pocítit příval lásky. Našel ho. Byl jeho. Jeho mi-

"Déagole! Déagu!" vyděšené bratrancovo volání přetrhlo jeho myšlenky. Nedokázal však spustit oči z prstenu, aby se otočil a ujistil kamaráda, že je na živu.


Déagol ucítil, že není sám, kdo prsten upřeně pozoruje. Uslyšel, jak za jeho zády Sméagol zatajil dech úplně stejně jako on a náhle pocítil strach, že mu ten prsten, ačkoliv byl jeho, sebere.


"Dej nám to, Déagole, drahý," ozval se Sméagol, jeho hlas zněl jako by se ozýval z velké hloubky. Nepřirozeně skřípavý a dutý. Déagol okamžitě schoval prsten zpět do bezpečí zaťaté pěsti a otočil se.

"Proč?" nechápavě se podíval na bratrance, jehož nepřirozený úsměv mu ztuhl na rtech.

"Protože... mám narozeniny a... moc to chčeme." V zápětí se vztyčil a chňapl po Déagolově ruce. Déagol byl však rychlejší a uhnul. Zadíval se na Sméagola, jako by jej viděl poprvé v životě. Neviděl v něm bratrance, neviděl v něm nejlepšího přítele. Jen někoho zlého. Někoho, kdo jej chtěl připravit o to nejcennější, co vlastnil. Když se Sméagol znovu natáhl po prstenu, uskočil stranou, ale bratrancovy ruce jej zachytily a bolestivě jej stiskly kolem pasu.

...


Pipin konečně sklouzl z košíku s jídlem a ucítil Smíškovy ruce obmotané kolem svého pasu. Jednu ruku měl Smíšek uvězněnou mezi dřevěným molem a jeho zády. Bříšky prstů jemně přejížděl po zjizvené kůži, kterou mu způsobila zranění v bitvě u Morannonu, které se Smíšek nezúčastnil, a vždycky se tak trochu vinil za to, že tam nebyl, aby mohl svého Pipa ochránit.


Jizvy už však Pipina nebolely. Vlastně ani nevěděl, že je tam má. On sám byl v pokušení zlíbat každou oděrku na Smíškově poraněné ruce. Pro teď se však spokojil s jeho ústy. Znovu a znovu ochutnával Smíška a snažil se jejich těla přiblížit natolik, aby se navzájem dotýkali každým centimetrem.

...




Sméagol znovu a znovu chňapal po prstenu a zoufale se snažil Déagola přeprat. Déagol byl však silnější a tak se mu dařilo jeho útoky odrážet. Hluboko v něm se zdvihla vlna nenávisti. Nenáviděl Sméagola. Přál si, aby... Ano, přál si, aby zemřel. Chtěl zabít Sméagola, za to, že mu bere jeho prsten. Byl to jeho prsten. On jej našel, když se topil. Ne, nenašel jej, přišel k němu. Prsten k němu ve vodě přišel a zachránil mu život.


To vše Déagolovi vířilo hlavou, když se Sméagolem zápasil o prsten. V jednu chvíli jej Sméagol vší silou kousl do ruky a on zařval. Sméagol jej porazil na zem. Déagol nedokázal popadnout dech. Jediné, na co se dokázal soustředit, byl prsten. Držel pěst pevně sevřenou a snažil se znovu nabýt dostatek síly, aby mohl zase začít bojovat.

...

Pipin vnořil prsty do Smíškových zlatých vlasů a na moment zatajil dech nad jejich krásou v odpoledních paprscích. Zadíval se do jeho přivřených očí a shledal, že mají úplně stejný odstín modré jako Velká řeka, když do ní pražilo slunce. Políbil Smíška na obě víčka. Potom na čelo a nakonec znovu na usmívající se ústa. Něžně uchopil jeho zraněnou ruku a pohladil drobné jizvičky, kterými bylo jeho předloktí poseto. Hlavou mu prolétla vzpomínka na chvíli, kdy si na Pelennorských polích na okamžik myslel, že je jeho Smíšek mrtvý. Nechtěl na to vzpomínat. Nechtěl na tyhle věci myslet, když byl se Smíškem. Chtěl být šťastný. Šťastný, že jsou spolu, i když ne nezměnění.


"Pipe," zašeptal mu Smíšek do ucha, když spatřil smutný výraz na jeho tváři a rozhodl se slíbat jej pryč. "To lechtá, Smíšku!" zasmál se Pipin, když se Smíškovy rty lehce otřely o místečko mezi jeho nosem a horním rtem. Potlačil nutkání kýchnout a raději je uvěznil ve sladkém polibku. Zároveň jednou rukou neustále bloudil ve Smíškových kudrlinách.

...


Déagol zjistil, že mu prsten při pádu vyklouzl z ruky a jako na povel se po něm zároveň se Sméagolem vrhli. Podařilo se mu jej znovu ukořistit a popadnout Sméagola kolem krku, když se mu jej znovu snažil sebrat. Pevně svíral kamarádovo hrdlo a tiskl. Toužil mít v rukách dost síly, aby tohle ukončil. Chtěl jej udusit, zabít. Chtěl zabít toho neřáda, co mu bere jeho prsten. Díval se na tu touhu a nenávist v průzračném modru Sméagolových očí a toužil ji navždycky umlčet.





Nevěděl jak se to stalo, kdy se jejich pozice proměnily, a najednou to byl on, kdo byl škrcen. Ležel na zádech, Sméagol nad ním, s rukama kolem jeho krku. Déagol cítil, jak jej prsten v ruce pálí. Cítil v sobě sílu vzdorovat, ale Sméagol byl příliš silný. Viděl jeho bílý obličej a soustředěný výraz jeho tváře, když jej rdousil. Jak Déagolovi docházel kyslík, přestal se konečně tolik bránit a soustředil se už jen na prsten ve své ruce. Tak či tak, byl teď jeho. Jeho prsten, který k němu přišel v hlubinách strašlivé řeky.

...


Dřevěné molo mu vůbec nepřipadalo tvrdé, když objímal svého Smíška a měl jej celého pro sebe. Ani by si nevšiml, že se mezitím skutáleli až na kraj, kdyby se jeho noha nezačala máčet ve vodě. Nevyděsilo jej to. Naopak, vyvolalo to u něj další vlnu smíchu. A Smíšek se smál s ním.

"Můj Pipe," pořád opakoval a smál se a stromy na břehu řeky šuměly, jako by jej chtěly doprovázet.


Smíšek přejel ukazováčkem volné ruky po Pipově boku a skončil až pod kolenem. Potěšilo jej, když ucítil, jak Pipinovo tělo na jeho dotyk reaguje zachvěním, a posunul se trochu výš, aby mu mohl vlepit pusu na krk. Pipin něco nesrozumitelně zamumlal. Měl zavřené oči a na jeho holé kůži se odrážela třpytící se voda řeky.

...




Déagol se nebál smrti. Jen se bál, že přijde o prsten. Že jej o něj Sméagol připraví. Byl smrti čím dál blíž. Cítil, jak jeho ústa lapají po dechu, jako ryba, co ji hobiti vytáhnou na břeh, než praští její hlavou o kámen. Jako ta žížala bezmocně se kroutící v rybím žaludku. Beznadějný. Život z něj vyprchával rychle, jako z ryby, která za sebou v tlamě proudem řeky táhla celou udici a dalším metrem byla blíž a blíž vykrvácení.


A potom to skončilo.

...


"Pipe?" Ozval se Smíškův unavený hlas. Pipin ležel s hlavou na Smíškově hrudi a poslouchal stále ještě zrychlený tlukot jeho srdce. Palcem jedné ruky hladil Smíškovu tvář a druhou měl obtočenou kolem jeho pasu.

"Mhmm?" odpověděl, aniž otevřel oči a bezděky zaklimbal jednou nohou, která se stále ještě máchala v Anduině.

"Příště, až půjdeme zase na ryby, připomeň mi, ať se netrmácíme tolik mil a klidně zůstaneme u tebe v ložnici, dobře?"

Pipin se zasmál a políbil Smíška.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 5. dubna 2015 v 17:05 | Reagovat

Páry: Pipin/Smíšek
Varování: smrt jedné z postav a hobití - ač neviditelné tak přítomné - milování
Shrnutí: Sméagol a Déagol jdou ve druhém věku rybařit. Stejně tak Pipin a Smíšek ve třetím věku. Na to stejné místo.
Poznámka: Je to napůl slash a napůl jakýsi psychologický rozbor dvou situací, které se vzájmeně doplňují a proplétají, aby dohromady dávaly jednu - to vše spojené jedinou věcí - a to místem, jímž je Velká řeka, jiým názvem Anduina. Teda jestli vám to dává nějaký smysl .
Tvoje paměť možná přesná není, ale stroj si vždycky pamatuje. Internet si pamatuje :-D

2 Irith Irith | Web | 5. dubna 2015 v 19:09 | Reagovat

[1]: Eche. Jo, díky.

3 Aredhel Aredhel | Web | 6. dubna 2015 v 0:48 | Reagovat

Začínám si všímat, že autorka má oblibu v poněkud složitější poezii. :-)
Na téhle povídce opravdu oceňuji charakterové rozlišení Sméagola a hlavně Déagola; vůbec: celá jejich linka je naprosto skvělá. A i to propojení dvou rovin funguje dobře.

4 Irith Irith | Web | 6. dubna 2015 v 8:51 | Reagovat

[3]: Autorka tuším říkala, že ji mnohem víc bavilo psát Smeaglovskou dějovou linii. Je to na tom tak trochu vidět :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama