Dva životy

3. dubna 2015 v 8:44 | Titany |  Překlady
Je tu první ze serie povídek z Let me say. Tahle je možná úplně nejlepší (tedy pak tu je ještě ta triologie, ale to je na dlouhý běh). Dávat nějakou věkovou hranici podle mě nemá smysl, přečtěte si to na vlastním uvážení. Jedná se o slash Smíšek/Pipin. Do povídky jsme nijak nezasáhly. Dokonce i ten obrázek jsem tam po menších komplikacích narvala!

Z autorčina komentáře: "Pipin je nešťastný a Smíšek se mu vyhýbá. Obsahuje hobití alkoholismus a přemíru fluffu! Součástí jsou i úryvky ze Sto sonetů o lásce od Pabla Nerudy".



Pipin za tu dobu docela odvykl pití. Přestože i na hobita měl většinou dobrou výdrž, na cestě po Středozemi rozhodně neměli tolik příležitostí k tomu, aby si ji udržel. Navíc, pivo od Zeleného draka se s těmi šťávičkami, co pili muži na Denethorově dvoře, nedalo vůbec rovnat. Hobit by řekl, že budou mít velcí lidé v zásobě něco silnějšího, a přitom je porazí už pár džbánků té jejich slabé břečky.

Vůbec, v Minas Tirith, a na většině míst, kde žili lidé, se většinou upřednostňovalo víno před pivem. Studené nebo teplé kořeněné, čisté nebo smíchané s vodou. Nápoj, nad kterým mohli moudří lidé (a Denethor) rozjímat o velkolepých skutcích. Prostě nuda. Hobiti se chtějí bavit. Velkolepé skutky jsou na tak maličký nárůdek opravdu moc velké sousto, a pokud ne, můžou počkat alespoň po svačině.
V Kraji samozřejmě měli vinice, ale víno tam přesto nikdy nedosáhlo takové obliby jako pivo. Používalo se spíš jako lék na drobné hobití neduhy, popřípadě jako znecitlivující látka při trhání zubů.
Hobití víno bylo dobré a sladké. Poctivé; žádné míchání s vodou a kořenění. Ne každému hobitovi však víno chutnalo. Oproti tomu na pivo by nedal žádný z nich dopustit.
Velcí lidé - například ti z družiny krále Theodéna, si mysleli, že umí pít a vařit pivo. Málokdo z nich už však věděl, že to byli právě hobiti, kdo jej vynalezli (stejně jako dýmkové koření, druhou snídani a látkové kapesníky) a v průběhu věků zdokonalili jeho chuť, barvu i vůni. Hobiti se navíc vyznačovali až obdivuhodnou výdrží, se kterou se mohli měřit snad jedině elfové. Na toto téma napsal roku 1257 studii Mungo Pytlík, který byl jeden z mála hobitů, který se s elfy osobně setkal, a na vlastní oči je při pití piva pozoroval.

Pipin, který do sebe právě obracel pátý džbánek, začínal pomalu brát v úvahu, že už by možná mohl být trošku v náladě. Co by na tom mohlo být asi špatného? Stát se to například před rokem, to by byl jiný případ. To by totiž Pipin určitě neseděl u stolu sám. Znovu se uslzenýma očima rozhlédl po místnosti. Lokál Zeleného draka byl plný hobitů, ostatně jako vždy. Hobiti tančící na stole, jásající, mladí hobiti ležérně opření o bar, rukávy košilí vykasané, knoflíky u vestiček polo rozepnuté. Ve tvářích spousta červené barvy, pro hobity tolik typické. Pipin si uvědomil, že býval taky takový. Taky postával u baru a veselýma očima si prohlížel dovádějící hobitky. Často tančil a taky zpíval. Rád se smál.

Nicméně teď seděl sám, obracel do sebe další a další džbánky, a v mysli se mu neustále přehrávaly obrázky z cesty, kterou nedávno prožil. Nezlobil se na své přátele, že ho nechali v lokále samotného.

Nebyl naštvaný na Sama, který se nemohl odtrhnout od blankytně modrých očí budoucí paní Křepelkové, a nezlobil se ani na Froda, který se na veřejnosti ukazoval co nejméně a nejraději trávil čas doma ve Dnu pytle nad svými mapami a zápisky. A nezlobil se na Smíška, že tu s ním není. Napětí mezi nimi dvěma dosahovalo vrcholu. Něco bylo ve vzduchu, jak se tak říká, a o kouř z dýmkového koření se rozhodně nejednalo.

Pipin posledním douškem vyprázdnil další džbánek a zrovna se chystal zamávat na Růžu pro další, když ho zadržela čísi ruka.

"Hej!" ohradil se a pokusil se zaostřit na postavičku, která se usadila na prázdné místo vedle něj. Sam Křepelka. Pan brzy-se-budu-ženit hobit.

"Pane Peregrine, já myslím, že už jste toho měl dost," upozornil jej Sam jemně.

"Ssože?" zamračil se Pipin a vší silou odstrčil Samovu paži od svého džbánku. "Nech mě být, Same, jo? Tenhle stůl je, jak vidíš, obsazený."

"Ale vždyť tu kromě vás nikdo nesedí!"

"No právě," přikývl Pipin tak vehementně, až kudrliny na jeho hlavě nadskakovaly. "Sedím tady sám a tak to je. Budu teď vladyka a proto potřebuju celý stůl jen pro sebe, rozumíš."

"Pane Pipine, bude vám špatně," Sam zoufale zakroutil hlavou a znovu se pokusil mladému hobitovi ukrást džbánek z vláčných rukou. "Nemůžete tu přece celou noc sedět sám a opíjet se. To mi nepřipadá jako vy."

"Ale vždyť jsem to celý já, Samíčku!" Pipin rozhodil rukama a zmateně se usmál. "Koukni, Same. Nech mě tady hezky sedět, já si docela dobře vystačím sám. Moje osobnost je dost rozlehlá, aby zabrala všechny zbývající židle. Navíc, tohle je teprve můj šestý džbánek. Víš, že toho zvládnu mnohem víc."

"Jenže to bylo předtím. Budete strašně zřízený," zamračil se znovu Sam. V jeho očích však nebyla zlost. Bylo vidět, že má o Pipina starost a Pipin to cítil. Nechtěl Samovi přidělávat starosti.

"Koukni, Same, já... necítím se moc ve své kůži. Od té doby co jsme přijeli, mám pocit, že je něco špatně. V noci moc dobře nespím, a myslím, že nikdo z nás asi nemá moc hezké sny. Jsem pořád sám..." při poslední větě se trochu otřásl. Nechtěl toho říkat tolik, jenže pivo od Zeleného draka mu rozvazovalo jazyk.

"Sám?" Sam pozvedl obočí. "Vy přeci nejste sám, pane Pipine. Co vaši přátelé?"

Pipin si odfrkl. "Jojo, Same. I přátelé mě opouští. Frodo se už delší dobu chová nepřítomně, ty se budeš ženit, a- a teď už budu úplně sám." Pipin obemkl prsty kolem džbánku a soustředěně se zadíval na bublinky v pěně, které pomalu vyprchávaly.

"Ale pane Pipine, já přece nikam neodcházím. Jenom se ožením. Rozhodli jsme se s Růžou, že zůstaneme ve Dnu pytle, abych se mohl dál starat o pana Froda. A nevykládejte nesmysly, že jste sám. Co pan Smíšek? Vždyť je jako vaše druhá půlka!"

"No vidíš, Same. A to je možná odpověď na otázku, proč už si delší dobu připadám jako nakousnutý sýr. Vidíš někde druhou půlku tohohle hobita, Same? Myslím, že Smíšek se mi vyhýbá," vyslovil Pipin konečně myšlenku, která jej pálila na jazyku už pěkných pár měsíců.

Byla to pravda. Od té doby, co přijeli, Smíška sotva viděl. Nejprve to přičítal povinnostem, které měl jeho starší bratranec po osvobození Kraje v Rádovsku, jenže Kraj už byl dávno obnovený a všechno bylo v pořádku. Nebyl tedy žádný důvod pro to, aby spolu nedrželi tak, jako předtím. Jenže opak byl pravdou. Smíšek zůstával doma a do Hobitína přijížděl málokdy. V Bralově se neukázal ani jednou.

Pipin neměl dost odvahy zeptat se, co je špatně. Měl strach, co mu Smíšek odpoví. Měl strach, že Smíškovi jeho přítomnost už leze krkem. Že už má plné zuby jeho společnosti. Po všech potížích, které způsobil, nejdřív v Morii a potom v Rohanu. Byl jako Smíškova přítěž. Proto se mu teď bratranec vyhýbal a proto Pipin vždycky skončil sám u Zeleného draka. Tak nějak doufal, že se tam Smíšek jednoho večera objeví, sedne si naproti němu s tím svým širokým úsměvem a vyzve ho k tanci. Jenže večery plynuly a Smíšek se nikdy neukázal. Některé dny to nebylo tak zlé. Občas dokonce zvládl prohodit pár přátelských slov s hobitkami, které na něj dělaly oči z druhé strany lokálu. Ale většinou to bylo horší. Jako třeba tuto noc.
Pipin si neuvědomoval, jak málo džbánků stačí k tomu, aby se propadl do jakéhosi "stavu", ve kterém byl schopen jen obviňovat sám sebe. Vinil se za to, že jej Smíšek už nemá rád.

"Proč by se vám, u Peruna, měl pan Smíšek vyhýbat?" ozval se zamyšleně Sam a Pipin smutně pokrčil rameny.

"Protože jsem... já nevím. Protože způsobuju jenom problémy? Protože se za mě stydí? Já nevím, Same. Je mi z toho všeho tak nějak smutno, víš. Možná že jsme vyhráli válku o Prsten a možná že jsme osvobodili Kraj... ale můj Kraj tohle není. Svůj Kraj jsem měl většinu cesty u sebe..." Poslední větu Pipin zamumlal. Ne však natolik nesrozumitelně, aby unikla Samovu sluchu.

Sam nepochopil všechno, co mladý hobit říkal, ale pochopil dost na to, aby o něj dostal ještě větší strach.
Tohle chování bylo na hobity nezvyklé. Málokdy se stalo, že by propadali depresím, nebo se přestali smát. Jediný hobit, kterého kdy viděl s podobným výrazem ve tváři, byl pan Frodo, když společně leželi na úpatí Hory osudu.
Pipin složil hlavu do dlaní. Chvíli jen tak mrkal do otevřených rukou, aby zahnal pláč, a potom se znovu zadíval na hladinu piva ve svém džbánku.

"Jsem unavený," zamumlal směrem k Samovi. "Tak moc unavený, Same. Mám pocit, jako by naše cesta ještě neskončila. Je mi horko a zároveň zima. Mám strach..." poslední větu už spíš zašeptal.

"Je konec, pane Pipine," zamračil se Sam a zvedl se ze židle. "Je konec, slyšíte? Pojďte, vezmu vás domů," řekl silným hlasem a položil Pipinovi ruku kolem ramen. Ten okamžitě ucukl jako by se spálil.

"Nech mě být, Same. Chci ještě jedno pivo," dodal a odvrátil od něj obličej.

Ze Zeleného draka se pomalu vytráceli hosté a poslední opozdilci dopíjeli své džbánky. Pipin seděl stále u stolu a neměl v sebemenším úmyslu s tím v nejbližších pár týdnech skončit. Ignoroval ponuré pohledy, které k němu napříč lokálu vysílal Sam. Ten se najednou zamračil, strčil obě ruce do kapes a váhavě se naklonil k Růže a něco jí pošeptal. Růža se trochu pousmála, vážně přikývla a potom pokračovala v poklízení a utírání sklenic.

Sam se zhluboka nadechl a vykročil k Pipinovu stolu. Ten k němu zvedl svoje velké skelné oči. Vypadal jako dítě. Skořicové vlasy měl rozcuchané a zamotané, červené rty pootevřené. Jedno jeho obočí se jemně mračilo. Jeho tváře měly nádech do ruda, což způsobilo všechno to pivo a možná že i horečka, za kterou mohly všechny ty jeho neviditelné starosti.
Sam na nic nečekal a popadl mladšího kamaráda pod paží. Než se stačil Pipin vzpamatovat, než stačil otevřít pusu k jakémukoliv protestu, byli venku z hospody a jeho plíce se zalykaly čerstvým vzduchem. Podzim byl v plném proudu a nebylo to zrovna jedno z těch teplých babích lét, takže oba hobity okamžitě roztřásla zima.

"Same," dostal ze sebe Pipin s obtížemi. Jeho rty začaly měnit barvu z rudé na modrou. Sam to mohl vidět i v houstnoucí tmě a mlze, která Hobitín začala pokrývat.

"Půjdete spát, pane Pipine. Uvidíte, že ráno to bude lepší," oznámil mu Sam nesmlouvavě a znovu jej uchopil za paži a zatáhl. "Dno pytle není daleko. A je tam teplo. Odpoledne jsem rozdělal oheň v krbu a pan Frodo říkal, že bude přikládat."

"To jo." Pipin se kysele usmál, zatímco se napůl v mrákotách nechal vláčet blátivou cestou. Nohy měl celé dřevěné, myšlenky rozházené a nerozuměl tomu, proč se cítí tak strašně sám.

Nemiluji tě a miluji tě, snad víš,
náš život ze dvou polovic se skládá,
i slovo s mlčením jsou si vždy blíž,
vždyť oheň přece chladno předpokládá.

Ani si neuvědomil, že se mu po tvářích začaly koulet slzy. Spadaly na jeho límeček a studily ho na krku. Posmrkl a nechal se táhnout dál, aniž by věděl, kudy nebo kam ho Sam táhne. Ač namáhal svou hlavu, seč mohl, nedokázal si vybavit, co se děje. A jak do toho všeho zapadá on a tahle blátivá cesta. Měl chuť se zastavit. Chtěl zabořit paty do země a odmítnout pokračovat. Nechtěl se už vzpamatovat. Stav, ve kterém nic necítil, tenhle stav, který mu dával pocit, že nic v jeho životě už nemusí dávat smysl, že to prostě vzdá - a on by se chtěl tolik vzdát - mu naprosto vyhovoval. Zablesklo se a z oblohy začaly padat těžké studené kapky.

"Pojďte, pane Pipine, strašně prší, budeme celí mokří!" zavyl Sam, zoufale škubaje za Pipinovu paži.

Ale mladý hobit se ani nehnul. Obrátil tvář k nebi a nechal si kapky napadat do otevřených úst, jako to dělávali se Smíškem, když byl malý. Smíšek mu tehdy nakukal, že když vypije dost dešťové vody, tak vyroste. Pipin strávil pod bouřícím nebem víc než hodinu a domů se vrátil celý promáčený a s horečkou. Trvalo tehdy celé týdny, než mu zase dovolili hrát si se Smíškem.

Kapky deště dnes chutnaly podivuhodně trpce. Pipin si přál, aby v nich existovalo nějaké neviditelné - možná i elfí kouzlo, které by mu pomohlo znovu najít cestu ke Smíškovi. Stýskalo se mu tak strašně moc, že ani nemohl dýchat. Nebe nad jeho hlavou se točilo a on si přál zůstat tu navěky s kapkami vody přichycenými na řasách.

Mám tě rád, abych mohl tě mít rád,
abych zas nekonečno potkal nenadále,
abych tě nepřestal už nikdy milovat:
proto tě ještě nemiluji stále.

I přestože byl dokonale ochromený, jeho hobití uši zaregistrovaly klapot kopyt poníka téměř okamžitě. V zápětí uslyšel Samův mumlavý hlas.
"U Peruna, ještě že jste tady, už vůbec nevím, co si s ním mám počít." Pipin se zamračil. Nikdo Sama nenutil, aby se o něj staral. Byla to jeho vlastní chyba, když nedokázal pochopit, že Pipin chce být sám.

"Jak dlouho už takhle dřepí v tom dešti?" ozvala se otázka a Pipin sebou trhl, jako by mu někdo zabodl meč do břicha. Byly to snad věky, kdy naposledy slyšel tenhle hlas. Tisíce zvonečků. I v tom dešti zněl jako jaro.

"Moc dlouho ne, pane Smíšku, ale je úplně bez sebe, nechce se odsud hnout. Já jsem taky už celý promáčený, ale naštěstí mám kapuci. Pan Pipin má jenom košili..."

"To je dobrý, Same. Běž domů, já se o něj postarám," odpověděl Smíšek klidným hlasem a Pipin se zachvěl. Hlava se mu pomalu přestávala motat a myšlenky zapadaly na správné místo. Začalo mu docházet, jak hloupé tohle všechno je. Měl chuť zavrtat se do toho bahna a už nikdy nevylézat. Neodvážil se zvednout hlavu, aby vyhledal Smíškův pohled, ale dokázal si představit, že jej bratranec zpytavě pozoruje. S ustaraným, možná že i nahněvaným výrazem. Co to ten Pipin zase provedl za hloupost? Jsou s tím jen starosti...

"Díky, pane Smíšku. Jestli jste si jistý, že opravdu nepotřebujete pomoct, vrátil bych se zpátky do hospody. Růža tam na mě čeká."

"Klidně běž, Same," odpověděl Smíšek znovu tak klidným hlasem, až to Pipina téměř dohánělo k šílenství. Nejprve zaslechl čvachtat Samovy vzdalující se kroky. Potom jedno silnější cáknutí, jak Smíšek konečně slezl z poníka a opatrně se dotkl jeho ramene.

"Pipe." Pipin se znovu nekontrolovatelně roztřásl. Mohlo to být cokoliv. Zima, která měnila vzduch vycházející z jeho pootevřených úst v páru; voda, která si našla cestu snad na každé suché místečko jeho těla; odeznívající opilost, která obracela jeho žaludek naruby. Ale nejspíš to byl Smíšek. Jeho něžný dotyk, když zvedl Pipina do stoje a přehodil přes něj svůj plášť, aby jej mohl pod krkem zajistit zelenou sponou z Lothlorienu.

"Pipe," zopakoval znovu, když přejel dlaní po Pipinových zádech. "Promiň," dodal a na moment stiskl mladšího bratrance v náručí, než jej vysadil na poníka, vyskočil za něj a uchopil do rukou opratě.

Miluji a nemiluji, jako bych
měl v rukou klíče k nejkrásnější sluji
i vratký osud plný předtuch zlých.

Pipin nebyl schopen slova. Jediné, co byl schopen vnímat, bylo Smíškovo hřejivé tělo přitisknuté na jeho. Smíškovy paže jemně se otírající o jeho ramena, jak poháněl poníka do Dna pytle. Už zase nic nedávalo smysl. Kromě toho, že byl zase se Smíškem. Nezáleželo na tom, že mu teď bratranec vyhubuje. Jediné, na čem záleželo, byl Smíškův teplý dech šimrající ho za krkem.

Ve dně Pytle už se nesvítilo a Pipin vydedukoval, že Frodo už šel nejspíš spát. Mlčky sklouzl z poníka a ani teď se neodvážil pohlédnout Smíškovi do očí. Třásl se, ale tentokrát spíš zimou. Byl vděčný za své promodralé rty, protože i kdyby chtěl, nemohl by teď nic říct, jak zoufale zmrzlé byly. Smíšek otevřel dveře a beze slov postrčil Pipina dovnitř. Chodba byla tmavá a Pipin neměl žádnou představu o tom, která ložnice je jeho. Naštěstí nad tím nemusel dlouho přemýšlet, protože Smíšek zrovna otevřel dveře do svojí ložnice a stoupl si na špičky, aby zapálil lampu na stěně.

"Pojď dovnitř," vyzval Pipina. Jeho hlas zněl neutrálně. Nejspíš není tak naštvaný. Pipin se v duchu modlil, když třesavými kroky vešel dovnitř.

Žaludek měl jako na vodě, nekontrolovatelně se třásl a pálily ho oči. Konečně zvedl hlavu a proti své vůli našel Smíškův zpytavý pohled. Téměř ucukl pod jeho intenzitou. Smíškovy oči byly pichlavé a až neuvěřitelně modré. Ne však chladné. Jen hodně, opravdu hodně smutné. Těkaly ze strany na stranu, jako by se uvnitř Smíška odehrával nějaký neviditelný souboj. Jako by chtěl začít křičet, ale zároveň se tomu vší silou bránil. Bez pláště vypadal malý, ačkoliv byl pořád ještě nejurostlejší hobit v Kraji. Pipin znal svého bratrance natolik dobře, že postřehl každý záchvěv svalu v jeho obličeji. A neuvěřitelně se styděl za smutek a ostudu, kterou Smíškovi způsobil. Pod tíhou té náhlé viny se mu rozklepala kolena a s kýchnutím se svezl na podlahu, slzy znovu pálící na jeho popraskaných rtech.


"U všech hobitů, Pipe," vyjekl Smíšek a vrhnul se k němu, aby jej zachytil. "Ty mokrý šaty musí dolů," prohlásil rezolutně a znovu vytáhl Pipina na nohy, než jej položil do postele, navzdory tomu, že z něj stále crčela voda. Potom se sehnul k téměř vyhaslému ohništi a hodil do něj dvě polínka. Pipin se mezitím začal propadat to jakéhosi deliria. Nohy už přestal cítit dávno; jeho oční víčka byla těžká a nos studený. Nedokázal v sobě najít ani tolik síly na další kýchnutí. Zmohl se jen na jakési zakašlání. I to však přivolalo Smíška, který přitiskl dlaň na jeho žhnoucí čelo.

"Tady to máš, Pipine. Teď budeš nemocný," zamračil se trochu. Pipin nebyl schopný odpovědět. Uvědomoval si, že za tu dobu, co Smíšek přijel, ještě neřekl ani slovo. Pokusil se olíznout rty, ale neměl na to dost síly. Proto jen ležel a doufal, že Smíšek jen tak neodejde. Že tu s ním zůstane navěky. Přeci jenom, tohle byla jeho ložnice...


Smíšek se k němu sehnul a začal z něj svlékat promáčené kalhoty.
"Tohle musí dolů," zamumlal, jak jeho třesoucí se prsty bojovaly s přezkami Pipinových kšand. Pipin přivřel oči pod jeho něžným dotykem a z úst se mu vydral jakýsi zvuk, který by se dal nejblíže přirovnat ke šťastnému povzdechnutí. Nemohl se nabažit toho, jak se Smíšek dotýkal jeho těla. Bylo to, jako cítit se znovu celý. Hřejivý pocit mu zaplavoval hrudník. Smíšek pokračoval košilí, která byla tak promáčená, že z ní mohl vodu doslova ždímat. Netrvalo to dlouho a mohl Pipinovi přes hlavu přetáhnout dlouhou noční košili, která sice nebyla moc teplá, ale přece jenom hřála víc než mokré oblečení. Potom odněkud vytáhnul peřinu


"Tak," prohlásil konečně Smíšek, když byl Pipin kompletně pohřben pod vrstvami pokrývek. Sedl si na kraj postele a pozorně pohlédl do Pipinových očí. A ten nebyl schopen uhnout.

"Pipine. Můžeš mi vysvětlit, co se stalo?" zvedl obočí. Zase nezněl naštvaně. Jen ustaraně a smutně. Pipin nechtěl, aby byl Smíšek kvůli němu smutný. Zvedl ruku, aby si jí mohl zakrýt obličej. Byla celá červená, jak venku promrzla. Smíšek ji vzal do svých teplých dlaní a třel ji tak dlouho, až se do ní zase začal navracet cit. Dál trpělivě hleděl do Pipinových očí a čekal.


"Byl jseb tak sáb," dostal ze sebe konečně Pipin. Jeho hlas zněl dutě od rýmy. Smíšek vzdychl a vytáhl odněkud kapesník a podal mu ho.

"A proto jsi musel vystrašit Sama k smrti?" zamračil se. Ale ne, v jeho očích stále nebyla zloba. Pipin byl zmatený a Smíškova otázka jej trochu popudila.

"A co je ti vlastdě do toho?" vyhrkl na svoji obranu a trpce odvrátil pohled do rohu ložnice. Po stěnách tančila světélka, která vrhaly plameny z ohniště. Jedno z polen demonstrativně zapraskalo. Pipin se znovu nadechl, když od Smíška uslyšel jen rozpačité ticho. "Jseb sáb a adi tebe už to dezajíbá, Sbělbíre Braddoráde. Báb pocit, že bně dikdo deslyší. A to řvu, jak se jedob dá. Copak už jste všichdi zapobděli? Zapobděli jste, jaké to je, být víc dež hobiti z Kraje? Báleb jsbe tab zebřeli!"


Teď to byl pro změnu Smíšek, kdo se vyhýbal Pipinovu zpytavému pohledu. Pipin ze sebe vztekle odhrnul peřinu a převrátil se na bok, zády k němu. Měl pocit, že se brzo rozbrečí, a nechtěl, aby si Smíšek myslel, že je nějaký ufňukánek.

"Viděl jseb až boc da to, abych se vrátil do Kraje, a předstíral, že se dic destalo," pokračoval klidnějším hlasem, oči zaklesnuté do dřevěného roubení. "Bysleli jsbe si, že Kraj je celý dáš svět. Jedže ted je bdoheb větší, Sbíšku. Dejsbe jed hobiti z Kraje. By jsbe viděli," zamumlal. "Podívej se da Froda, co to s díb udělalo. Báb strach. Báb strach, že se bi to stade taky. Bojíb se, Sbíšku a dikdo dedí dost blízko, aby bdě utišil. Dokodce adi ty de, a dokodce adi já sáb."


"Pipe..." Smíškův hlas se zlomil, když natáhl paže a jemně se dotknul bratrancova boku. Pipin k němu obrátil svou mokrou tvář. Smíšek už nebyl klidný. Tváře měl zrůžovělé a jeho spodní ret se nepatrně třásl. Oči mu jiskřily.

"Je mi to strašně moc líto, Pipe," řekl a vrhl se k němu. Pipin na nic nečekal a objal bratrance tak pevně jak to jen šlo. Nechtěl si nechat ujít jediný kousek jeho hřejícího těla. Měl zase Smíška a neměl v plánu ho jen tak pustit.

"Promiňpromiňpromiňpromiň..." šeptal Smíšek horečně do Pipinova ucha, zatímco jej hladil po zádech. "Je mi tak líto, žes byl sám, Pipe, vážně. Chtěl jsem ti pomoct, ne ublížit." Pipin se zarazil a na chvíli Smíška pustil. Ani si předtím nevšiml, že na něm spočívá celou vahou svého těla. Smíšek to okamžitě zaregistroval a rychle z něj sklouzl dolů. Něco divného bylo v jeho očích. Provinilost?

"Jak to byslíš?" zeptal se Pipin zmateně. "Poboct?" Smíšek se nadechl. Provinilost. Ano, to bylo to, co měl celou dobu v tom smutném pohledu.

"Držel jsem se od tebe dál schválně," přiznal konečně a Pipin překvapením otevřel pusu.

"Proč?!" bylo to jediné, čeho byl schopen.

"Protože-" Smíšek se zarazil. Pomalu zvedl ruku a bříšky prstů se dotknul Pipinova obličeje. Pipin pod tím dotykem přivřel oči. Nechápal, co se děje, ale krev v jeho žilách bublala. Zpod přivřených víček se díval na andělskou tvář svého nejmilovanějšího hobita na světě. Co mohlo být tak strašné, že mu to Smíšek nechtěl říct? Copak nevěděl, že ho miluje? Že mu může říct všechno? Smíškovy prsty zajely do Pipinových vlasů. Ještě byly trochu vlhké, ale jemné na dotek a vonící deštěm.


"Držel jsem se od tebe dál, protože jsem se styděl, Pipe. Za to, na co jsem přišel během naší cesty po Středozemi."


"Co je to?" Pipin svoji otázku téměř zašeptal, zmatený víc než kdy dřív. Smíškova tvář byla tak blízko k té jeho, že mohl spočítat pihy pod jeho očima. Smíškovy rty byly taky blízko. A když Pipin zvedl hlavu, otřely se o ty jeho. Smíšek doširoka otevřel oči, než zašeptal "tohle" a jemně jej políbil.


Dva životy se v mojí lásce křižují.
Proto tě miluji, když tě nemiluji,
a proto tě miluji, když tě miluji.


Pipinovi se zamotala hlava. Cítil, jak jeho tělo propaluje horečka a zároveň zimnice. Zvedl paže a pokusil se je omotat kolem Smíška tak pevně, aby mu už nikdy nemohl utéct. Oči měl zavřené. Smíšek pod jeho dotykem roztál a prohloubil polibek. Pipin zareagoval téměř okamžitě a svýma malýma rukama vklouzl pod Smíškovu košili, jen aby zakusil dotek jeho holé kůže.


Když se jejich rty konečně odloučili, Smíšek se natáhl pro odhrnutou peřinu a oba zakryl. Pipin mezitím jemně okusoval jeho krk, ignoruje počínající bolest v tom vlastním.

"Mmm, Sbíšku, chutdáš po dešti," broukl, než se znovu přesunul k jeho rtům.

"Ty zase po pivu, Pipe," opáčil Smíšek, čímž si vysloužil šťouchanec do žeber. Potichu se zasmál.

"Ale sáb tobu derozubíš, že?" zachichotal se Pipin chraptivě, když ho objímal kolem krku.

"Ne," přisvědčil Smíšek. "Myslel jsem, že o tom nevíš," dodal a jemně zčervenal.


"Však taky de." Pipin se usmál a odolal pokušení kýchnout. "Ale ty bdě udivuješ, Sbíšku, když nebíš, že tě biluju odjakživa," posmrkl a strčil jednu ruku pod peřinu, aby našel ztracený kapesník.


"Nemůžu za to!" Smíšek se zamračil a políbil Pipinovo žhnoucí čelo. "Jak má hobit něco takového poznat? A jak jsem ti to měl říct já, když to bylo tak... Však víš, hobiti většinou dělají tyhle věci s hobitkami, ne s..."

"Bratradcem?" ušklíbl se Pipin, čímž si vysloužil štípanec do břicha. "Auuuu!"

"...a vůbec," pokračoval Smíšek zamyšleně. "Měl jsi mi něco říct sám. Proč jsi nic neřekl?!"

"Protože jsem si byslel, že bdě dedávidíš!" odpověděl Pipin po pravdě. "Proč byslíš, že jsem se ddeska tak zřídil? Jak jseb asi bohl vědět, že bdě igdoruješ jenom kvůli takové baličkosti, jako že po bdě toužíš?!" Konečně se mu podařilo najít kapesník někde pod Smíškovým levým kolenem.

"Pipeeee, to lechtá!" vyjekl Smíšek.

"Dobře ti tak," vyplázl na něj Pipin růžovějící jazyk a hlasitě se vysmrkal.


"A kdo řekl, že po tobě toužím, ty malej červe?" Smíšek si demonstrativně odfrkl a uhnul před dalším dloubancem, než se zase usmál. "A Jak bych tě asi mohl nenávidět?" znovu mu věnoval lehké políbení na rty. "Nemohl jsem se na tebe ani podívat, protože pokaždé, když ses usmál, srdce se mi rozbušilo tak rychle, až jsem se bál, že budu potřebovat další týden v Domech uzdravování! To se přece nedělá, myslet na hobita tímhle způsobem, ne?!"

"A který způsob byslíš, Sbíšku?" v Pipinových očích se zlověstně zablesklo. Smíšek se zasmál a jedním prstem pohladil Pipinův horní ret. "Něco jako když se tě dotknu tady," pomalu zajel rukou pod Pipinovu košili a ten se okamžitě přestal smát. "Nebo tady," Smíšek zabořil nos do Pipinových vlasů a jemně políbil to malé místečko za jeho uchem. Pipin se rozklepal a utáhl paže kolem jeho krku natolik, až jej málem uškrtil.


Smíškovy rty se dotknuly Pipinova ucha. "Pipe, jsem do tebe zamilovaný."

"Do ještě abys debyl," přikývl Pipin s úsměvem, než znovu našel jeho ústa a teď už hřejivé modré oči naplněné něhou. "Taky tě biluju, bůj Sbíšku," dodal láskyplně.


~ * ~


Lokál v hospodě u Zeleného draka praskal ve švech. Všichni hobiti z daleka široka přijeli na hostinu, která se konala na počest Samovy svatby. Bylo normální, že polovina zúčastněných neměla ani ponětí o tom, co je nevěsta se ženichem vůbec zač. Polovina z té poloviny se dostavila z nejvzdálenějších koutů Kraje jen kvůli svatebním koláčkům, dárkům a pivu. Druhá polovina té poloviny kvůli tomu, aby konečně na vlastní oči spatřila slavné cestovatele a nemusela si hledat jinou hloupou výmluvu. To byl taky důvod, proč byli Sam, Frodo, Smíšek a Pipin v jejich obležení téměř celé dopoledne a museli od nich doslova utéct, aby mohl obřad konečně začít.


Frodo to bral statečně. Celý den se, byť unaveně, usmíval a ochotně vypravoval hobiťatům příběhy ze Středozemě. Samovi se nakonec podařilo pozornost přítomných obrátit ke svatbě, když všem představil svou krásnou nevěstu. Smíšek s Pipinem strávili většinu dne na stole, zpívali nové písničky a tančili ruku v ruce, k obveselení celé společnosti.

Když se konečně unavili, byla už dávno tma. Svůj stůl u Zeleného Draka už měli jen pro sebe. Sam s Růžou se už dávno úspěšně vytratili a Frodo seděl v rohu místnosti, spokojeně bafal z dýmky a zase jednou vypadal uvolněně.


Pipin zamilovaně pohlédl na Smíškovu rozzářenou tvář a chytil ho pod stolem za ruku. Ten mu vřelý pohled oplatil a pevně ji stiskl, než se s vážným pohledem podíval na poloprázdné džbánky před nimi.

"Slíbíš mi něco, Pipe?" zeptal se jej v tom absolutně šťastném momentu a Pipin znovu stiskl jeho ruku. V jeho očích už byla napsaná odpověď. Udělal by cokoliv. Cokoliv by si jen jeho Smíšek přál.

"Co je to?" zeptal se a palcem něžně přejel přes Smíškovu dlaň.

"Už nikdy nepij pivo beze mě."


Dva životy se v mojí lásce křižují.
Proto tě miluji, když tě nemiluji,
a proto tě miluji, když tě miluji.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aredhel Aredhel | Web | 3. dubna 2015 v 15:39 | Reagovat

Hm, sice to není můj šálek kávy, ale musím uznat, že je to opravdu dost dobře napsané. A je to mezích vší počestnosti. :-) Byla by škoda, kdyby se to ztratilo ze světa.

2 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 4. dubna 2015 v 11:42 | Reagovat

Jen jsem netušil, že hobiti uctívají stará ruská božstva :-D v HS o tom není ani zmínka :D

3 Irith Irith | Web | 4. dubna 2015 v 11:53 | Reagovat

[1]: Tak nějak.

[2]: Možná to má být ukázka nějaké té... vesnickosti... jednoduchosti.

4 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 4. dubna 2015 v 15:19 | Reagovat

[3]: No, že by byly pohanské pantheony nijak zvlášť jednoduché, to bych neřekl :D

5 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 5. dubna 2015 v 20:18 | Reagovat

To je úžasně napsaný! :)
Fakt boží! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama