Sám doma

16. března 2015 v 16:04 | Smělmír Brandorád |  Výlety a zájezdy
Chtěl bych se s vámi podělit o jednu příhodu, která se mi nedávno stala. Když se na ni dívám zpětně, tak se nemohu nepousmát, tak třeba zlepší náladu i vám...



Když je budoucí Pán Rádovska sám doma

Minulý slunec se Esmeralda se Saramírem rozhodli, že se vydají navštívit zbytek našeho příbuzenstva. Já jsem si řekl, že zůstanu doma a jako velký hobit se pokusí postarat o sebe i naši rodinou noru.
No, pokusil jsem se. Ale o tom, jak to dopadlo, až později.

Jelikož v Rádovsku se často pohybují různá individua (a tentokrát neprovozuji mě a mé bratrance), dal jsem velký pozor na to, abych až se moji rodiče vypraví a vyjedou na poníkovi z naší branky, pečlivě zamkl. Poté jsem se vydal prázdnou norou a provozoval nad tím, jak si užiju odpoledne volna (příbuzní bydlí o dvě nory dál).

Zahájil jsem tím, že jsem pečlivě každých pět minut kontroloval poštovní schránku, jestli jsem nedostal od Pipa dopis s tím, že mi za chvíli pošle poštovního holuba (ano, zní to opravdu šíleně, ale je to tak. Když jste totiž na prázdninách v Modrých horách, nemáte dopisní obálku a známky na dopisy taktéž, tak tohle je jediný způsob konverzace, kterého lze dosáhnout. Mimochodem, je zlé, že si Kořen ze své webové stránky odstranil mapu, kterak se k holubníku dostat… Ale stejně jsme ho našli :))

Po hrůzyplném zjištění, že se nám poštovní holub někam zatoulal a zřejmě se odmítá najít, mi nezbylo nic jiného, než se vrhnout do jiné činnosti. Navíc jsem zjistil, že se mi ztratil i kapesní komunikátor. Po dvouhodinovém hledání a přerovnávání celé nory jsem proklínal toho, který tuto věc vyrobil tak placatou a zlořečil jsem sám sebe, že se nikdy nepoučím a nenechám mobil zapnutý na hlasito, aby se lépe hledal.

Tak jsem se šel nějak rozptýlit. Napadlo mě, že se konečně pokusím o vytvoření měšce na drobné mince. Prohrabal jsem všechny skříně poličky a šuplíky a konečně jsem nalezl zbytky kůže a začal jsem v odborných publikacích hledat, jaký střih na to je potřeba. Nakonec jsem zjistil, že jde použít jen jeden. Tak jsem se rozhodl, že si to na tu kůži načrtnu a zbytek výroby nechám na potom.

Najednou jsem zjistil nepříjemnou věc. U hobita velmi nepříjemnou, leč velmi častou. Měl jsem hlad. Vydal jsem se tedy na výzkumnou cestu do kuchyně a cestou obešel i všechny přilehlé spíže. Jenže to vypadalo, že to na žádnou hostinu stačit nebude. Tak jsem spořádal pár jablek A rozhodl jsem se, že něco ukuchtím.

Bohužel jsem neznal recept a ani důkladné prohlédnutí všech rodinných kuchařek (a že jich bylo) mi ho neosvětlilo. Tak mi nezbylo nic jiného, než se připojit na ten Sauronův vynález (který prý ví všechno) a někoho se zeptat. Odpověděla mi nějaká velmi chytrá internetová stránka. Načež jsem zajásal, zkusil si to zapamatovat a rychle ten zlý předmět vypnul.

Vrátil jsem se tedy zpět do naší kuchyně a od oka (a s nepatrným použitím váhy) jsem naměřil přibližné množství mouky, cukru, mléka a možná ještě něčeho, to už si nepamatuji. Vše jsem to narval do nádoby a promíchal, poté jsem důkladně prolezl všechno nádobí a hledal správnou pánvičku. Ale nemohl jsem se rozhodnout mezi dvěma horkými favority, tak jsem to uzavřel s tím, že vezmu tu estetičtější a vykašlu se na to, protože to stejně bude ta špatná.

Položil jsem ji na sporák (který se mi povedl zapálit) a nalil jsem na ni trochu oleje. Protože jsem se tak trochu potřeboval uklidnit, tak jsem pozoroval, jak se ten olej na pánvičce chová. A pak jsem zjistil, že se všechen vypařil! Netužil jsem, že i olej nesnese být dlouho v mé přítomnosti… Odhodlaně jsem tam tedy nalil další. Po třetí už jsem se s tím neunavoval a prostě jsem na pánvičku kydnul kousek těsta, které jsem před tím namíchal. Najednou se tam objevil všechen ten olej a palačinka si spokojeně plula po ohromné vrstvě mastného čehosi. Po nedlouhé chvíli se teplota v místnosti znatelně zvedla. Abych neskončil jako ten kus těsta, tak jsem se skrz ztichlou noru probojoval k oknu a otevřel ho. Oddychl jsem si a rychle se běžel podívat, co se děje na pánvičce.

Ale nedoběhl jsem. Mít bosé nohy je často velmi praktické (například nemáte puchýře z nepohodlných bot), jenže v tomto případě rozhodně výhodou nebyly. Zlé ošklivé houpací křeslo po pradědečkovi se rozhodlo vyzkoumat co má větší tvrdost. Jestli samo křeslo nebo můj prsteníček na pravé noze. Samozřejmě, že je jasné, kdo vyhrál. Já jsem si z tohoto zápasu odnesl jen hroznou bolest, zlost a totálně modrou barvu.

Po poskakování po zdravé noze, spoustě nadávek a dlouhém skučení jsem se opatrně dobelhal ke sporáku a naštvaně palačinku sundal. Nalil jsem tam další část těsta a přidal plyn. Bezděčně jsem si vzpomněl na několik případů, kdy se osoby ve svém vlastním bytě udusili kvůli unikajícímu plynu. Ale naštěstí jsem již měl otevřené okno a v nejbližší době jsem se rozhodně nechystal ho zavřít. Křeslo se na mě vyzývavě šklebilo a prst se nepříjemně ozýval, kdykoliv se ho cokoliv dotklo.

Abych se trochu odreagoval, tak jsem se vrhl do mytí nádobí. Umýt jeden talířek, zkontrolovat palačinku, opláchnout tři vidličky, lžíce a nože a ubrat plyn na sporáku… Pak jsem se podíval na odkapávač a došlo mi, že by bylo mnohem výhodnější napřed uklidit to nádobí, které tam je, a teprve pak tam dát odkapat jiné. Tak jsem tedy talíře vrátil zpět do dřezu a začal uklízet nádobí z odkapávače.
Šlo to jako po másle. A už to mě mělo zarazit. Jenže nestalo se tak. A proto další talíř nedosáhl svého obvyklého místa ve skříňce. Místo toho se o odkapávač rozmlátil na kousky. Tak jsem se rychle rozběhl pro nějaké noviny, abych do toho mohl zabalit střepy, jenže prsteníček se projevil i nyní. Tak jsem se rychle rozeskákal po jedné noze pro nějaké noviny, abych do toho mohl zabalit ty střepy. Poté jsem pečlivě zametl všechny stopy a sundal palačinku. Opatrně jsem doskládal nádobí na správná místa a Snažil se z palačinek udělat něco snězitelného.

Jak jsem totiž zjistil, ať dělám, co dělám, nikdy se mi nepovede pořádně zkrotit sporák. Buď se to pořádně připálí, nebo to tam nechám deset minut a pořád to není dosmažené. Nakonec jsem se rozhodl pro tu druhou možnost. Všechny nepovedené pokusy jsem snědl a začal jsem doufat, že to ve mně nezačne kvasit a nebude to následovat oblíbenou pohádku všech malých hobiťat- hrnečku vař.
Jakýmsi záhadným způsobem se mi ale dvě palačinky povedly, a tak jsem je svědomitě schovával pro rodiče, až se z cesty po příbuzných vrátí.

Naštěstí to netrvalo dlouho. Za chvíli jsem konečně uslyšel chrastit klíče v zámku.
Saramír mě zahlédl a rychle se odebral do salónku a zkoušel si, za neustálého pokuřování dýmky, přezpívat všechny písničky, které se na návštěvě naučil.

Zato Esmeralda mě se zaujetím vyslechla a pochechtávala se mojí neschopnosti. Pak se mě zeptala, co jsem to u všech poníků dal do toho těsta a ochotně mi vysvětlila, že pokud do toho nasypu půl kila cukru, tak se to rozhodně nespraví a připomněla mi další pohádku, na kterou jsem úplně zapomněl. Přece Sůl nad zlato! To byla totiž věc, kterou jsem do těsta zapomněl dát. Nakonec se jí kdoví jakou magií povedlo ze zbytku palačinek vytvořit lahůdku.

Když jsem jí se strachem v očích vyprávěl o rozbitém talíři, tak se jen pousmála a pak mi sdělila, že by bylo lepší, kdybych začal od hrnků, protože se nám už do poličky nevejdou. A dokonce našla i můj mobil!


Takže když se to tak vezme, tak se vlastně vůbec nic nestalo. Všichni (až na zmiňovaný talíř a můj prst, který se uzdravil až za čtyři dny, ale modrost ztratil za týden) to přežili v relativním zdraví. Jen jsem se přesvědčil o tom, že opravdu neumím vařit a asi to ani nikdy umět nebudu. Takže pokud nebudu chtít umřít hlady, budu muset najít někoho, kdo vařit umí. No, tak si třeba najmu kuchaře. Prý je to teď moderní…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clarissa Clarissa | Web | 16. března 2015 v 17:57 | Reagovat

Já si taky před dvěma týdny narazila palec. A pořádně. Nemohla jsem kvůli tomu do kina, protože bych to asi neodkulhala a teď už se na ten film nedostanu vůbec. Do háje s tím.

Víc takových historek! Je potěšující vědět, že nejsem jediná, jehož pokusy něco dělat dopadají katastrofálně (bez urážky) katastrofálně...

2 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 16. března 2015 v 18:12 | Reagovat

Z poměrně jednoduché příhody "vlastně se vůbec nic nestalo" se v hobitím přepisu stává atraktivní příběh zabalený do změti středozemských pojmů, který se skvěle čte. A za holubník se omlouvám, na zlepšení se pracuje ;-)  :D

3 Esmeralda Brandorádová Esmeralda Brandorádová | 16. března 2015 v 22:19 | Reagovat

Tak dramatické to nebylo!
Z těsta se Smíškovi povedlo ukuchtit "pravé hobití trhance" (takové já neumím), jen byly NEPATRNĚ sladší než se sluší.
A ten talířek? Je pravda, že už něco pamatoval. Smíšek ho zdědil jako malé hobítě po někom z příbuzenstva. Už ani nevím po kom. Ale to není důležité. Hlavně, že se při své šikovnosti u odklízení střepů ještě nepořezal!

Takže se opravdu vlastně nic nestalo! ;-)  :-D

4 Smíšek Smíšek | Web | 17. března 2015 v 20:09 | Reagovat

[1]:

[2]:
Děkuji moc! Hobit si pak připadá alespoň nějak užitečný, když se jeho neschopností ostatní pobaví :-)

[3]: Ano maminko. Samozřejmě, že máš pravdu. Jako vždy :-)  :-) :-)

5 Esmeralda Brandorádová Esmeralda Brandorádová | 17. března 2015 v 22:06 | Reagovat

[4]:  :-D  :-)  :-P

6 Aredhel Aredhel | Web | 18. března 2015 v 17:52 | Reagovat

Dělání palačinek... ech.... s tím mám vlastní depresivní zážitky. První dvě se většinou povedou, ale ty další už jaksi nejsou palačinkami... :-)
Člověk by nevěřil, co může jeden prožít, když je sám doma. :-D (Snad jen dodám, že u nás doma by se na rozbitý talíř reagovalo podstatně jinak. Většinou je v zájmu provinilého celou věc ututlat. 8-) )

7 Smíšek Smíšek | Web | 19. března 2015 v 21:25 | Reagovat

[6]: Taky proto ty jediné dva kousky trhance, které jsem se odvážil předložit rodičům byly ze druhého a třetího pokusu. Ten první se rozpadl na kusy a zmizel v propadlišti kuchyně.
A s tím nádobím, asi to bude taky tím, že vy jste elfové. A tudíž máte většinu elegantní a drahou. U hobitů je nádobí většinou směsice předmětů, na které pokládáš tu skvělou věc zvanou JÍDLO. A jak už je vidět z téhle věty, mnohem důležitější je to jídlo :D

8 Mexafell Mexafell | Web | 20. března 2015 v 15:24 | Reagovat

OK. Až budeš chtít něco uvařit, pošli holuba. Je to sice do Kraje pořádná štreka, ale pořád lepší než truchlit nad tolikou zmařeného těsta :D

9 Pomněnka Brandorádová Pomněnka Brandorádová | E-mail | Web | 23. dubna 2015 v 11:36 | Reagovat

:D :D :D Díky, Smíšku, díky! Je tak potěšujícíc vědět, že nejsem jediný hobit, kterého se sama kuchyně bojí. :D Jako malá hobitka jsem se velmi úspěšně naučila péct perník, dokonce se naučila recept zpaměti (dnes už si ho dávno nepamatuji) a tak si naivně myslela, že kuchařské umění pro mě bude to pravé. Bohužel, když s eo pár let ukázalo, že jsem schopna zkazit i jídla, na kterých se podle slov elfů či starších hobitek a hobitů "nic zkazit nedá", téměř jsem to vzdala. :-? Naštěstí hobití hlad a nepřekonatelná chuť na sladké nakonec udělaly své a tak jsem minulý týden přes všechny předchozí zkušenosti opět vstoupila do místa, kde lahodné pokrmy měly by vznikati, s cílem jeden takový, nazývaný palačinky, pro sebe i babičku ukuchtit. Sauronův vynález jsem pro jistotu měla na kuchyňském stole, chvíli nahlížela do receptu a potom pouštěla hobití a jiné Středozemské písničky, aby mi to vaření/smažení pěkně šlo. A světě div se, povedly se všechny. Žádná nebyla syrová ani připálená, pouze měly neesteticky zubaté a podivné kraje. Poslední se mi jako jediná povedla udělat krásně hladká a kulatá, leč tu jedinou jsem pak nakonec připálila. :D Stejně jsem ji snědla. :D Mám zásadu, že pokud to není životu nebezpečné, sním vše, co si ukuchtím. Po této první nekatastrofální zkušenosti si však říkám, že to třeba ještě s mým kuchařským uměním nebude úplně ztracené...ale beztak za zdárný výsledek mohly ty písničky a to, že jsme u smažení tancovala a poskakovala po kuchyni. :D (A to nádobí jsme u toho umývala a sklízela taky! :D). Krásný článek, velmi pobavil, potěšil a na začátku jsem měla pocit, že je to povídka a představovala si, jak velká je asi Saramírova nora, když jedou do nory o dvě dál na poníkovi. :D Až potom jsem si příběh začala převádět do jiné reality...ale to hobití tomu zcela zůstalo. Máte s Pipinem vážně talent vyprávět docela obyčejné věci tak, že se z toho stane nevšední, dobrodružný zážitek a velmi příjemné hobití čtení. :-)

10 Polly Polly | Web | 25. dubna 2015 v 8:49 | Reagovat

[9]: díky za tip. To s těmi písničkami budu muset zkusit. Třeba to pomůže :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama