Otrok Prstenu - Život

14. března 2015 v 7:12 | Irith |  Otrok prstenu - komplet
Poslední, poslední kapitola. Tak co provozujete? Nechám Pipina umřít nebo hnusně překročím všechna pravidla a kýčovitě ho oživím? Už jsem psala několikrát, že můj nejoblíbenější elf je Galadriel. A že ji přisuzuji daleko větší moc, než ve skutečnosti má.




Kapitola sedmnáctá - Život

Galadriel zavřela oči. Něco bylo špatně. Cítila to. Už byla v Lorienu přes tři dny a jednala s Thranduilem a Elrondem. Ale něco bylo špatně. Něco bylo strašlivě špatně s tím nejmladším hobitem. K večeru druhého dne od svého triumfálního příjezdu to už nevydržela. Sešla do údolíčka, v jehož středu stála fontánka a zrcadlo. Nabrala stříbrnou konvicí vodu a pomalu ji nalila do zrcadla.
"Ukaž mi Toho, kdo zničil Prsten," zašeptala a nahnula se k stříbřité ploše, aby líp viděla.
Obraz se rozjasnil. Galadriel se chvíli dívala a každou vteřinu vypadla starší a sešlejší. Zřejmě ji to přidělalo velké starosti. Viděla umírajícího Peregrina Brala. Viděla jeho poslední zoufalé nádechy. Viděla jeho rozloučení se Smíškem. Viděla jeho poslední úsměv. Viděla, jak se propadá do temnoty.
"To se nestane," zašeptala a dotkla se hladiny zrcadla špičkami prstů.
Naproti všem zákonům se ale vodní hladina ani nepohnula. Vůbec se nerozčeřila, jen se trochu prohnula, než do ní Galadriel ponořila ruku. Galadriel zavřela oči a začala velice tiše zpívat. Přitom stále nořila ruku hloub a hloub pod hladinu zrcadla. Postupně se v ní ztratila celá její paže. Galadriel stála napůl nahnutá nad zrcadlem a paži měla až po rameno potopenou v hlubinách zrcadla. Její píseň začala pomalu nabírat na síle. Píseň však nebyla zpívána žádným jazykem, známým světu. Nebyla to elfština, obecná řeč, Rohirština ani jakákoliv jiná řeč. Byla to píseň v jazyce Valar. Prastará píseň a ještě starší řeč, kterou od zrození Saurona nikdo ve Středozemi neslyšel a už nikdy ji neuslyší, dokud nenastane konec světa a největší mocnosti proti sobě povstanou v poslední, závěrečné bitvě.

Pipin se vznášel v prázdnu. Umíral, věděl, že umírá. Možná že už umřel. Nechtěl umřít, nechtěl přidělat Smíškovi a ostatním další trápení. Proč to jen takhle muselo skončit? Věděl, že se kvůli němu bude Smíšek strašlivě trápit. Znal ho moc dobře na to, aby si mohl bláhově myslet něco jiného. A jeho rodiče. Matka a otec. Ani se s nimi nerozloučil, ani jim neřekl, že se vydává na výpravu. Jeho sestry. Perla, Berunka a Barvínka. Měl je rád, měl je rád tak, jak jen může mít bratr mít rád o tolik starší sestry. Diamanta. Miloval ji a ona se to nikdy ani nedozví. Umíral a jeho city umíraly s ním. To ale neznamenalo, že byl odolný proti bolesti. A bolest srdce je ta nejstrašlivější bolest ze všech. Pomalu, jako všechny perly věků, mu z oka spadla na zem jediná, stříbrná slza. Postupně rostla a rostla, až zaplnila celý prostor kolem něj.
Pipin najednou ležel na břiše na zeleném mechu, uprostřed svěžího lesa, pod stříbrnou oblohou. Byl sám. Tohle měl být ten kraj, o kterém mu Smíšek vyprávěl? Pak ale postřehl ještě někoho jiného. Dívku v bílých šatech. Běžela mezi stromy směrem k němu a smála se. Nejdřív si myslel, že je to jeho matka, Rosana Stránská. Pak si ale uvědomil, že to musí být někdo jiný. Ona dívka v bílých šatech byla menší a útlejší, než jeho matka. Chvíli přemýšlel, jestli to není nějaká z jeho sester, ale pak si uvědomil, že je to někdo úplně jiný. Diamanta. Doběhla až k němu. Pipin chtěl vstát, ale neměl na to dost síly. Mohl jen ležet a tiše ji prosit, aby neodcházela, aby ho nenechávala samotného. Pak najednou uslyšel tony nějaké písně. Slova nepoznával, ale instinktivně věděl, že jsou mocnější, než cokoliv, co bylo stvořeno lidmi nebo jakýmikoliv národy Středozemě.
"Chceš se vrátit?" zeptala se, aniž otevřela pusu a natáhla k němu pomocnou ruku.
Pipin pochopil, co myslí. Vrátit se. Vrátit se k Smíškovi a ke všem, které opustil. Nemusel váhat dvakrát. Pomalu, s námahou, zvedl ruku a chytil se její nabízené dlaně. Diamanta se usmála. Najednou zmizela. Pipin ale pořád svíral něčí pomocnou ruku. Ruka se k němu táhla z té zvláštní, stříbrné oblohy. Pipin ji sevřel ještě pevněji. Cítil, jak se jeho nohy odlepují od země. Ruka ho pomalu táhla vzhůru.
"Peregrin Bral," ozvalo se zašeptání.
Pipin se křečovitě nadechl a trhl s sebou.

"To ne," zašeptal Frodo a vrhnul se k Smíškovi, aby ho pevně objal a zabránil mu spadnout na zem.
"Doběhnu pro Chodce!" vykřikl Sam a rozeběhl se chodbou zpátky.
"To bude v pořádku, to bude v pořádku," opakoval Frodo pořád dokolečka a kolébal Smíška v náručí. Ale věděl, že nebude. Už nikdy nebude nic v pořádku.
"Je mrtvý, on je mrtvý, je mrtvý," mumlal pořád Smíšek a třásl se jak osika.
Sam měl obrovské štěstí, že na Aragorna narazil na konci chodby. Aragorn se totiž zrovna vracel z pokoje, ve kterém ležel Rohirský jezdec s ošklivou zlomeninou, která začala hnisat a ošetřovatelé proto zavolali Aragorna, aby se na to podíval. Kdyby byl Chodec v Gondorských ulicích, Sam by ho nikdy neměl šanci najít.
"Athelas mu pomůže. Kdyby se zítra rána nezahojila, zavolejte mě," říkal Aragorn přes rameno, zatímco vycházel dveřmi, když tu ho něco zuřivě zatahalo za rukáv.
"Co se…?" chtěl se zeptat.
Samova následující slova mu zmrazila krev v žilách.
"Pipin je mrtvý."
Aragorn zasténal. Tušil to už dlouho, věděl, že to přijde, ale stejně se mu na chvíli zastavilo srdce.
"Kde je Smíšek?" zeptáš se po chvíli.
"Frodo je u něj," zamračil se Sam. Proč se ptá na Smíška, když mrtvý je Pipin?
Aragorn se rozeběhl k Pipinově pokoji.
"Chodče! Rychle!" zavolal Frodo a hladil Smíška po zádech.
Aragorn se ustaraně usmál a sklonil se k Smíškovi.
"On je mrtvý," opakoval Smíšek šeptem a pevně sevřel Aragornovu ruku.
Aragorn ho jen lehce poplácal po zádech,vyvlékl se z jeho sevření, překročil oba hobity a vešel do pokoje. Musel Pipinovo tělo odnést pryč. Už kvůli Smíškovi. Hobit byl skoro bez sebe a pohled na Pipinovu mrtvolu by mu rozhodně nepřidal. Musel Pipina odnést jinam, aby ho Smíšek neměl na očích.

Vstoupil dovnitř a přešel k posteli. Kdyby nebyl král a hraničář ze severu, pravděpodobně by mu ten pohled vehnal slzy do očí. Pipin vypadal uprostřed postele neuvěřitelně malý a zranitelný. Ležel naprosto bezvládně, byl bílý jak stěna a bylo jasné, že nedýchá. Aragorn k němu přistoupil a opatrně natáhl ruku. Skoro měl strach se ho dotknout, Pipin vypadal křehce jako porcelánová panenka. Nakonec ho vzal do náruče. Byl neuvěřitelně lehký. Dlouhé vlasy mu spadaly do obličeje a se zavřenýma očima vypadal, jako by spal. I teď měl na tváři úsměv. Aragorn ho zvedl a chtěl s ním vykročit ke dveřím. Najednou…
Pipin se křečovitě nadechl a trhl s sebou. Aragorn ho překvapením pustil. Pipin měl jediné štěstí, že ho Aragron držel nad postelí, takže spadl do měkkého. Aragorn se na něj nevěřícně díval, nemohl uvěřit vlastním očím. Pipinův hrudník se pravidelně zvedal. Hobit se mírně zachvěl a pootevřel pusu.
"On žije," zachraptěl Aragorn a otočil se na schoulené postavičky Smíška a Froda ve dveřích. "Pipin žije!"
Smíšek si připadal jako paralyzovaný. Jeho bratranec umřel. Umřel. Smíšek neměl sílu ani si otřít slzy. Choulil se na zemi a nechal Froda, aby mu mokré cestičky slz sušil sám. Jako ve snách vnímal, že se k němu sklonil Chodec a šeptal mu několik povzbudivých slov. Ne že by jim Smíšek rozuměl, jediné, co byl schopen pochytit, bylo… "On žije. Pipin žije!"
Smíšek s sebou prudce trhnul. Ale ne, to se mu muselo zdát. To nemohla být pravda, to si jen vyfantazíroval.
"Smíšku, Smíšku, Pipin žije!"
Frodo s ním třásl a vzrušeně se díval nahoru, na Aragorna, který stál nevěřícně nad postelí a díval se na nepochybně živého hobita.
Smíšek si pomalu stoupnul. Pořád tomu odmítal uvěřit. Bál se udělat těch pár kroků a přesvědčit se na vlastní oči. Bál se, že když tomu uvěří, vše se strašlivě zvrtne a ukáže se, že to byl jenom strašlivý omyl. Napůl proti své vůli udělal pár kroků k posteli. Zatajil dech. Ano! Jeho bratranec ležel na kraji postele, jednu ruku měl hozenou dolů, slabě se třásl, ale zcela nepochybně dýchal.
"Ach Pipe!" vyjekl Smíšek a vrhnul se k němu.
Poslední metry běžel a na postel vyskočil vysokým obloukem. Pevně ho objal a setrvačností na něj spadl. Slyšel, jak Pipin pod jeho vahou slabě hekl a otevřel oči.
"S- Smíšku?" zašeptal.
"Pipe! Jsem tak rád, že ses vrátil," vyjekl Smíšek a trochu sevření povolil, aby Pipina ještě neudusil.
"Já taky," usmál se Pipin a usnul.
Usnul zdravým spánkem beze snů, který víc uzdravuje, než vyčerpává.
Smíšek se rozplakal, ale poprvé po mnoha dnech štěstím, ne bolestí. Jeho bratranec byl zachráněn. Ted jen musel načerpat dost síly a už byl úplně v pořádku. Všechno bylo tak, jak má být.

"Smíšku?" zeptal se Pipin a otevřel oči.
"Smíšek přijde. Seděl u tebe celou dobu. Neboj, je v pořádku, i ty jsi. Ležíš v domě uzdravování v Gondoru a Sauron je zničen," ozval se čísi hlas.
"Gandalfe?" vyjekl Pipin a pokusil se zaostřit na postavu před sebou.
"Ano, Peregrine Brale. Konečně jsi vzhůru," rozesmál se Gandalf. "Všichni na tebe čekají."
Pipin se zvedl na loktech.
"Kdo…" chtěl říct, ale byl přerušen.
"Pipine!"
Otevřely se dveře a objevili se Frodo se Samem. Usmáli se a rozeběhli se k němu. Vyskočili na postel a začali se s ním objímat tak prudce, že Pipin ztratil rovnováhu a spadl zpátky na záda. Všichni se smáli a Pipin s nimi.
"Gimli!" vyjekl Pipin, když uviděl přes Samova záda trpaslíka, radostně nakukujícího do dveří.
Gimli se také začal smát a přešel ke Gandalfovi. Za ním se ještě ve dveřích objevil Boromir, který Pipina nadšeně objal. Aragorn vešel do dveří hned za ním. Byl oblečený v červeném rouchu a vypadal ještě královštěji než kdy dřív. Jako poslední vstoupil Legolas. Chvíli se na sebe s Pipinem koukali, ale pak se Pipin usmál a bylo jasné, že všechny spory mezi nimi jsou zažehnány.
Pipin byl štěstím bez sebe. Všichni byli v pořádku. Všichni byli zdraví a šťastní. Jen jediná osoba mu tu ještě chyběla.
Smíšek nesměle nakoukl dveřmi dovnitř a vstoupil do místnosti. Viděl Pipina doslova v obležení členů společenstva, smějících se a poplácávajících ho po zádech. Najednou Pipin zvedl hlavu a podíval se přímo na něj. Nemuseli nic říkat. Rozuměli si i beze slov.
"Díky. Za všechno," říkaly Pipinovy oči.
"To nic nebylo. Ty bys to pro mě přece také udělal," odpověděl bezhlase Smíšek.
Pipin se usmál a obrátil se k Samovi, který mu nadšeně líčil svůj udatný boj s Černým jezdcem.

O tři dny později se konala velká slavnost - Aragornova korunovace. Bílé město vypadalo jako znovuzrozené, jako by ho střely ze skřetích katapultů nikdy nezasáhly. Všichni stáli shromáždění na velkém nádvoří. Byli tam vyslanci trpaslíků, velká elfí družina v čele s paní Galadriel, Elrondem a Círdanem. Byli tam i vyslanci Rohirů, Eomer a jeho sestra Eowyn, velice nenápadně se za ruku držící s Faramirem. Byl tam Boromir a kysele se šklebící Denethor. Byli tam všichni. A uprostřed nádvoří stáli Frodo, Sam, Smíšek a Pipin. Říct, že vypadali nesví, bylo dost slabé slovo. Hobiti se necítili dobře, v přítomnosti velkých lidí, natožpak takového množství. Pipin ještě ke všemu nebyl úplně v pořádku a Smíšek ho musel mírně podpírat. Ač ale byli hobiti nenápadní a malí, rozhodně byli středem pozornosti. Všichni slyšeli o jejich velkých skutcích a chtěli se na ně podívat.
Postupně se dav utišoval. Korunovace začala. Korunu nesl Gimli a Aragornovi na hlavu ji položil Gandalf.
"Nyní přicházejí dny krále. A ty bývají požehnané!" zvolal Gandalf a všichni začali tleskat.
"Tento den nepatří jednomu člověku, ale všem. Obnovme společně tento svět, abychom mohli společně sdílet dny míru," povstal Aragorn a rozpřáhl ruce ve všeobjímajícím gestu.
Dav začal tleskat ještě více. Lidé se smáli a házeli květiny. Byl návrat krále.
Aragorn začal zpívat písen v jazyce elfů. Všichni se utišili a poslouchali. Pipin se neklidně ošil. Ta píseň mu něco připomínala. Těsně předtím, než znovu obživl… Skoro proti jeho vůli se mu hlava otočila doprava a on uviděl Galadriel. Stála uprostřed skupiny elfů v jednoduchých, bílých šatech a usmívala se na něj. A Pipin náhle pochopil.
"Děkuji vám!" zašeptal.
"Pokoje tobě. Žij šťastně." Slyšel Galadrielinu odpověd v myšlenkách.
Široce se usmál a obrátil se k Smíškovi, který na něj vrhal nechápavé pohledy.
Aragorn dozpíval a sešel na nádvoří, aby prošel mezi lidmi k bílému stromu Gondoru. Zastavil se u elfů z Roklinky.
Arwen k němu plaše přistoupila a Aragorn ji vášnivě políbil, bylo jasné, že si zvolil budoucí královnu. Oba pak pokračovali dál, až přišli k hobitům. Cestou se jim všichni klaněli a zdravili je.
Půlčíci se po sobě podívali, než se všichni najednou nešikovně uklonili.
"Přátele moji…" zadrhl se Aragornovi hlas a přistoupil až k nim. "Vy se neklaňte."
Hobiti se po sobě překvapeně podívali a narovnali se. Pipinovi doslova vyrazilo dech, když si před nimi vzápětí Aragorn klekl a poklonil se. Celé nádvoří ho následovali. Všichni ti lidé, vznešení elfové, bojovní trpaslíci a velcí válečníci klečeli před čtyři malými hobity.
Sam, Frodo, Smíšek a Pipin byli maličko zděšení, ale pak se jim po tváři rozlil úsměv. Konečně byli vyšší, než všichni ostatní v Gondoru.


Ještě jedna věc. Včera stránka Let me say definitivně zanikla a všechna data byla nenávratně smazána. Nicméně se nám podařilo dát echo Jeremiášovi, který obětavě většinu povídek vytáhl a poslal nám je (díky moc, my bychom to v životě nenašly)! Ale je tu otázka. Co s tím? Protože autorka nereaguje a na své stránce byla naposled před pěti lety, zkusíme trochu zariskovat a patriotismus nad povídkami převzít sami. Jmenovitě se jedná o triologii Prokletí, Když se dva míjejí a Domov, jednorázovku Dva životy a Genius Loci. Pak ještě anglickou povídku Questions, kterou se ale Irith podařilo přeložit. Řekněme to na rovinu, jedná se o slash. Ale o tak krásný a kouzelně napsaný slash, že lepší hobití povídky jsme ještě nečetly (kam se na to hrabeme). Myslím, že by ty povídky měly být bez problémů, většinou jsou tam jen letmé pusy a nic víc. Komplikace by mohl představovat Genius Loci, kde je dle autorčiných slov "neviditelné ač přítomné hobití milování" (Ale fakt nic popisného). Otázka je jasná. Máme tyto povídky zveřejnit na mittalmaru? Na jednu stranu, jsou to nejlepší a úplně první české hobití povídky, ale na stranu druhou, mittalmar měl být neslashový blog. Nám to nevadí, my je moc rády zveřejníme. Jde o vás. Přejete si, abychom je vyvěsily? Pokud odpovíte ne, zkusily bychom je nabídnout blogerům, o nichž víme, že už slash napsali.
Tak jak?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Máme na mittalmaru zveřejnit povídky ze stránky Let me say?

Ano! Všechny.
Ano, ale bez Genius Loci.
Ne, na mittalmar to prostě nepatří.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 14. března 2015 v 19:28 | Reagovat

Slash obvykle nečtu, ale zrovna Genius Loci jsem přelouskal, když ještě blog existoval. A jsem dost proti cenzuře něčeho, jen proto že je to nějaké, takže hlasuji pro zveřejnění.
Ten závěr mě naštval. Alespoň ze začátku. "There is no victory without loss." ;-)
Nakonec jsem se s tím smířil, protože je to dobře napsané. Ale stejně se neubráním pocitu, že ten původní konec... :-?

2 Irith Irith | Web | 14. března 2015 v 20:24 | Reagovat

[1]: Ty jo, to je 8 ku 0. Tak kladný výsledek jsem absolutně nečekala.

To není konec. Ještě epilog. Ale bojím se, že malinko naštve.
A pak samozřejmě vystřižené scény :-)

3 wandering-ranger wandering-ranger | Web | 14. března 2015 v 22:53 | Reagovat

Žije? Pipin žije! :) Krásná kapitola, hlavně závěr a opětovné shledání bratranců. Těším se na epilog, snad se ještě něco špatného nepřihodí.
Jinak stránku neznám a povídky mě zajímají, takže rozhodně také hlasuji pro zveřejnění.

4 Irith Irith | Web | 15. března 2015 v 7:21 | Reagovat

[3]: Díky moc!
Už 13:0. Vypadá to dost rozhodně...

5 Aredhel Aredhel | Web | 15. března 2015 v 23:05 | Reagovat

Mě se ten konec náhodou nakonec líbí: celá Galadrielina "záchranná akce" je napsaná citlivě a vůbec, je to dobré. Ano, je to klišoidní podvod, ale je opravdu skvěle napsaný, takže... Hm, a Legolas se taky usměje? Žádná krevní msta? Škoda... ;-)
Co se těch povídek týče, já sice slash opravdu moc nemusím, ale nebylo by správné, aby ty povídky beze stopy zmizely jenom proto, že já tenhle typ věcí nečtu. Jsem pro zveřejnění. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama