Otrok Prstenu - Bitva o Minas Tirith

22. února 2015 v 9:08 | Irith |  Otrok prstenu - komplet
Příběh se blíží ke konci. Před branami Minas Tirith se odehrává jedna z největších bitev Třetího věku a Legolas Pipina neúmorně pronásleduje. Ale Smíšek se už rozhodl, na čí stranu se přidá.

Na tomto místě by také bylo vhodné vysvětlit mé důvody, proč jsem vyšachovala Eowyn. Když jsem totiž četla PP úplně poprvé a slyšela tu věštbu (Černokněžného krále Angmaru nemůže zabít žádný živý muž), bylo mi jasné, že ho zabije Pipin. Jednak byl ještě dítě a jednak byl hobit, tedy rozhodně ne muž (i když ona živost je dost nepopiratelná). A proto mě hrozně naštvalo, že se z Dernhelma vyklubala Eowyn. Svou vizi jsem se tedy pokusila přenést alespoň sem. Ovšem místo Pipina jsem použila Sama, spolu s jeho geniálními hláškami.

A ještě jedna věc. Příští týden má naše škola jarní prázdniny a já odjíždím na hory (kam se mi strašně nechce). Delfi bude také pryč, ovšem Polly zůstává, takže se nemusíte bát absence článků. Jen počítejte s tím, že asi budu míň komentovat. Beru si s sebou čtečku a zatímco se budu ulévat z diskoték a podobných ohavností, zkusím se nabourat na wifi a jednak si meilovat se Smíškem a jednak procházet blog. Vaše články tedy pravděpodobně číst budu, jen fakt nevím, jak to dopadne s komentáři. Děkuji za pochopení.



Kapitola dvanáctá - Bitva o Minas Tirith

Aragorn na koni projížděl před vojáky. Byli tam lidé i elfové, staří i mladí. Vyděšení i odhodlaní. Ale strach rozhodně převládal. Stáli proti trojnásobné přesile. Jejich šance byla velice mizivá. Ale nejvíc jim odvahu nahlodával pohled na olifanty. Byli obrovští. Každý na sobě nesl patnáctku lukostřelců, a pokud se rozzuřil, byl nezastavitelný. Korzáři naštěstí byli všichni pobyti, takže útok od řeky nehrozil, ale stejně. Bál se každý.

Aragorn zvedl meč a postupně přejel každého vojáka pohledem.

"Neustupujte! Držte se! Synové prvorozených, synové Rohanu, mí bratři. Vidím vám v očích strach, který by vzal odvahu i mně. Možná přijde den, kdy odvaha lidí selže, kdy opustíme své přátele a zpřetrháme všechny svazky. Ale dnes to nebude. Hodina vlků a roztříštěných štítů, kdy se zhroutí Věk lidí. Ale dnes to nebude! Dnes budeme bojovat! Při všem, co je vám na této dobré zemi drahé vás vyzývám: Muži Západu, stůjte!"

"Útok!" zaječel Sam. Jízda Rohanských a elfů se dala do pohybu.

Hnali se z kopce strašlivou rychlostí. Aragorn musel znovu obdivovat rohanské koně. Každý normální kůň by si na takovém svahu okamžitě zlomil přední nohy. Ale rohanští koně běželi, jako by se nechumelilo. Za chvíli se tryskem vřítili mezi skřety.

Skřeti se moc nezalekli. Bylo jich víc a mysleli, že budou mít s jezdci lehké pořízení. Většinou ale neměli čas ani dokončit tuto myšlenku. Byli zadupáni, rozmačkáni a smeteni dřív, než mohli udělat cokoliv. Jízda se mezi ně vrhla jak tornádo mezi domečky z karet. Než se zmohli na jakous takous obranu, jezdci dávno pronikli daleko do středu armády. Polovinu skřetů zadupali koně a polovinu zapíchli jezdci. Ale Rohirové a elfové neměli vyhráno. Ozvalo se zatroubení. Olifanti zahájili protiútok. Rohanští, kteří se mezitím rozptýlili po bojišti se pod Theodenovým vedením sešikovali do řady a vyrazili na útok. Elfové jeli s nimi a stříleli z dlouhých, zakřivených luků. Díky jejich šikovnosti se jim podařilo zabít pár olifantů ještě dřív, než k nim dojeli. Eomer hodil kopí a zasáhl Jižana na nejbližším olifanotvi ho hrudi. Vytryskla krev a Jižan přepadl z nízké věžičky dolů. Zachytil se ale na olifantím uchu. Olifant zatroubil bolestí a zakolísal. Spadl a narazil do dalšího olifanta, nalevo od něj. Ten rovněž zavrávoral a srazil dalšího. Jedním kopím tak byli vyřazeni z boje dva olifanti. Ale stejně jich zbývalo víc než dost. Galadriel se opět neodvažovala kouzlit, protože by mohla zranit vlastní vojáky. Vypadalo to bledě.

Faramir zajásal. Přišla jim pomoc! Gondorští to uviděli také a začali bojovat se zvýšeným úsilím. Bitva se začínala obracet.

Najednou se ozval jek nazgůlů. Přestali dotírat na Minas Tirith a obrátili se k Rohanským a elfům. Nalétávali na ně. Děsili koně a smetávali jezdce z koňských hřbetů. Šířili hrůzu.

Theoden bojoval, seč mohl. Podjel pod jednoho olifanta a vytáhl meč. Vší silou ho seknul do nohou. Olifant zařval, zhroutil se na zem a dalších několik skřetů, spolu s Jižany, rozmáčkl pod sebou. Theoden se rozhlédl po bojišti. Rohirové bojovali samostatně. Byli rozptýlení po celých Pellenorských polích.

"Všichni ke mně!" zařval a vzápětí strnul hrůzou.

Přímo proti němu se řítil král Černých jezdců na svém odporném zvířeti. Theoden neměl šanci uhnout. Příšera popadla koně do huby a odhodila ho. Theoden skončil pod ním. Do půl těla byl zavalen mršinou svého krásného, bílého oře. Měl zlomené obě nohy a nemohl se hýbat. Viděl, jak se nad něj ohavné zvíře naklonilo a viděl i Černého jezdce, který se na něj díval prázdným otvorem v helmě tam, kde má většina lidí obličej.

"Nažer se jeho masa," zasyčel Jezdec.

"Ne!" vykřikl Gandalf. Chtěl se rozjet Theodenovi na pomoc už dávno, ale musel se k němu probojovat přes spoustu skřetů. Sesedl z koně, a napřáhl hůl proti Černému jezdci. Sam stál u Stínovlase a vyděšeně Gandalfa sledoval.

"Nevstupuj mezi Nazgůla a jeho kořist!" zasyčel Černý jezdec.

"Vrať se zpátky do stínů! Jsem Bílý čaroděj a říkám ti, nech krále na pokoji a vrať se zpátky do stínů. Nebo tě zabiju!" neohroženě zařval Gandalf.

Jezdec se jen uchechtl.

Gandalf zarazil svou hůl do země. Vytryskl paprsek bílého světla a příšera padla mrtvá k zemi. Černý jezdec se vztyčil v celé své výši. Gandalf zesinal. Jezdec pozvedl svůj řemdih a rozehnal se s ním po Gandalfovi. Gandalf uhnul a řemdih dopadl do písku. Černý jezdec znovu zaútočil. Gandalf na něj ukázal holí a řemdih odlétl a zabořil se do země několik metrů od nich. Sam jejich boj vyděšeně sledoval. Svůj malý mečík měl napřažený, ale zatím se snažil splynout s okolím a doufal, že je moc malý na to, aby si ho skřeti všimli.

"Vrať se zpátky do stínů!" zakřičel Gandalf a rozehnal se proti Jezdci holí.

Černý jezdec vytáhl meč a obě zbraně se srazily ve vzduchu. Gandalf zasténal a hůl pukla. Gandalf se zhroutil na zem. Černý jezdec se nad něj vztyčil a napřáhl meč k poslední ráně.

"Néééé!" vyjekl Sam, rozeběhl se k němu a vší silou sekl.

Ruka i s mečem upadla. Ještě než dopadla na zem, proměnila se v jemný, černý prach. Černý jezdec na Sama překvapeně zíral. Sam zase vyděšeně zíral na meč ve své ruce. Vypadalo to, že je svým bojovým úspěchem spíš deprimovaný, než nadšený. Poděšeně vykvikl. Pak se v něm ale vzedmula vlna odvahy. Vzpomněl si na Froda. Na Galadriel a Elronda. Na Pipina, Smíška, Legolase a Gimliho. Na Gandalfa. Jejich osud závisel na tom, co teď udělá. Když Černému jezdci nezabrání, aby Gandalfa zabil, bude konec. Bílý čaroděj padne a nastane věk skřetů. Sam zaječel a zatvářil se odvážně a hrdinsky. Napřáhl meč.

Černý jezdec zavrávoral. "Blázne. Mě nemůže zabít žádný živý muž!"

"Já nejsem muž! Jsem hobit z Kraje," vykřikl Sam a znovu ťal.

"Tumáte za Froda!" bodl Jezdce do břicha. Jezdec zasténal a klesl na kolena

"Za Kraj!" Sam vší silou zanořil meč až po jílec do temnoty Jezdcova obličeje. Ozval se příšerný, kvílivý zvuk.

"A to je za mýho tátu!" zařval Sam nakonec, vytáhl meč a jediným pohybem usekl králi Černých jezdců hlavu.

Jezdec se zhroutil na zem. Jeho zbroj se začala úděsnou rychlostí jakoby vtahovat do sebe. Pak se ozvala rána a na zemi zbyla jen hromádka černých hadrů a jemný černý písek.

Sam pustil meč a o pár kroků ucouvl. Křečovitě si přitom svíral ruku a ječel bolestí. Vzápětí se zhroutil v bezvědomí na zem.

Smrtí Černého jezdce se bitva zlomila. Lidé a elfové začali vyhrávat. Aragorn pobil spoustu skřetů a sám byl naprosto nezraněn. Boromir se s hrstkou elfů a Rohirů probojoval do Minas Tirith a tam, na hradbách Bílého Města se konečně zase setkal se svým bratrem. Obejmuli se, ale na nic víc neměli čas. Skřeti se nevzdávali tak snadno. Po hodině nezůstal na bojišti jediný živý olifant a skřeti byli rozprášení. Bojovali už jen malé skupinky. Ale jejich boj byl zoufalý. Armádě se podařilo prorazit obléhání a vešli do města, aby pomohli Gondorským v obraně. K večeru už nezůstal v Minas Tirith ani okolí jediný živý skřet. Bylo to vítězství. Draze vykoupené vítězství. Gandalf měl zlomenou hůl, Sam byl na hranici života a smrti, Elrond byl těžce zraněn a Theoden byl mrtvý. Umřel sám, s vědomím, že ho statečný půlčík zachránil.

Galadriel chodila po Pellenorských polích a, spolu s hrstkou elfů, léčila raněné. Elronda zachránila na poslední chvíli. A spoustu dalších. Všechny nakonec kouzlem přenesla do města.

Frodo nepřítomně sklouzl z jejího koně a rozeběhl se po planině. Viděl raněné, přenášené do města. Gandalfa na bílých nosítkách. Theodena, posmrtně neseného na černých marách. Elronda, bledého jako smrt. Ale jednu osobu, osobu, na které mu záleželo ze všech nejvíc, neviděl. Rozhlédl se kolem dokola.

"Same! Same!" Odpovědí mu bylo jen ticho.

Zoufale bloudil dál a volal Samovo jméno. "Same! Same!"

Najednou se rozeběhl doprava. Nemýlil se. Na zemi tam ležel lorienský plášt. Malý, se zelenou sponou. Nepochybně Samův. Přiložil si ho k obličeji a hořce se rozplakal. Byl Sam mrtvý? Najednou uviděl malé, zhroucené tělíčko za jedním obrovským skřetem. Rozeběhl se k němu. Odvalil skřeta na stranu. Byl to on, Sam.

"Same, to jsem já, Frodo!" zavolal a převrátil ho na záda.

Sam vypadal hrozně. Byl bílý jako stěna, jednu rukou měl bezvládně položenou vedle sebe, bolestně pomrkával a z koutku pusy mu vytékal pramínek krve.

"Já věděl, že mě najdete," zašeptal Sam.

"Ano." Usmál se smutně Frodo.

"Opustíte mě?"

"Ne, Same, budu se o tebe starat," řekl Frodo a zabalil ho do svého pláště.


"Pospěš, Gimli!" vykřikl Legolas a rozeběhl se.

Gimli jadrně zanadával v trpasličtině a rozmrzele elfa následoval. Legolas ho ráno vzbudil v pět a rovnou ho, bez snídaně, hnal na pochod. Zřejmě si usmyslel najít hobity ještě před polednem. Gimli věděl, že by tak neměl uvažovat, ale v duchu doufal, že půlčíky nedostihnou. Legolas vypadal, že je schopen Pipina zabít, nebo spíš, dlouho a pomalu mučit s využitím nejnovějších skřetích vynálezů. Gimli se za svoje pocity trochu styděl, ale ve skutečnosti Pipinovi spíš fandil. I přes to, jaké pro všechny představoval nebezpečí. Líbila se mu hobitova odvaha i neústupnost a také způsob, jakým dokázal mistrně vyklouznout ze zdánlivě beznadějné situace a proměnit všechna Legolasova esa ve svůj prospěch.

"Rychle! Nemůžou být daleko!" slyšel Legolase a zrychlil.

"Na přespolní běhy nejsem. My trpaslíci jsme spíš sprinteři. Ohromně nebezpeční na krátkou vzdálenost!" poznamenal naštvaně a dohonil elfa.


"Smíšku, vstávej!" zašeptal Pipin a zatřásl spícím bratrancem. "Je ráno, musíme dál."

"Vždyť ještě ani není světlo," protestoval Smíšek.

"Tady je pořád tma," opáčil Pipin.

"Prosím, Pipe, nech mě. Ještě chvíli," prosil Smíšek a pokusil se převalit.

Ostrý políček ho úplně probral. Pipin se nad ním skláněl a z očí mu čišel chlad a krutost.

"Dělej. Nebo tě budu muset popohnat mečem. Milášek tady není v bezpečí. Musíme dál!" sykl mu do ucha a výhružně povytáhl meč z pochvy.

"Dobře, dobře. Už vstávám!" rychle zahlásil Smíšek, odtáhl se od Pipina co nejdál a vyškrábal se na nohy.

"Na. Tady máš snídani," podával mu Pipin jednu oplatku lembasu.

"Tak málo?" protáhl Smíšek.

Pipin se na něj ostře podíval a Smíšek okamžitě uhnul pohledem. "Ano, samozřejmě. Děkuji, to mi stačí."

Pipin si hodil svůj batoh na záda.

Smíšek žvýkal a přemýšlel o posledních pár minutách. Na tváři ještě cítil obtisk Pipinovo ruky. Trhalo mu srdce, když viděl na Pipinově jindy veselé a usměvavé tváři krutý a chladný výraz. Věděl, že za to může Prsten a nenáviděl ho za to. Vzal mu jeho milého bratrance a nechal tady tu krutou, nepřítomnou, vzdálenou a posedlou bytost Pipinovy tváře a vzhledu. Ale Smíšek doopravdy nevěděl, jak mu pomoct, aniž by mu ublížil. Zatím prostě jen plnil Pipinovy příkazy a šel dál. Doufal, že se časem nějaká možnost ukáže.


"Tady spali!" vykřikl Legolas a ukázal na dva malé důlky v trávě. "Jdeme dobrým směrem. Rychle!"

Gimli si pomyslel, že hobiti už nemůžou být daleko. Běžel za Legolasem.


Smíšek nastražil uši. Uslyšel jakýsi hluk. "Pipe, počkej!" zamumlal.

"Pospěš!" okřikl ho bratranec a šel dál.

Smíšek ho dohnal a znovu se zaposlouchal. Slyšel dupání utíkajících nohou. Ohlédl se.

Pipin vykřikl. Smíšek po něm zezadu skočil a strhnul ho na stranu. Oba hobiti se odkutáleli za nízký keř.

"Chce mi vzít mého miláška!" blesklo Pipinovi hlavou a zazmítal se.

Smíšek ho stiskl. Pipin zaječel a vší silou se snažil dosáhnout na svůj meč. Znovu vykřikl a cítil, jak mu Smíšek svou rukou zacpal pusu. Zmohl se jen na slabé zakňourání. Zmítal s sebou ještě usilovněji než předtím.

"Lež klidně ty blázne!" zasyčel mu Smíšek do ucha. "Nechci ti ublížit."

Pipin zavrtěl hlavou a snažil se ze sebe Smíška shodit. Věděl, že mu lže. Chtěl mu ublížit. Chtěl mu vzít jeho miláška.

"Gimli, rychle! Myslím, že je doháníme!" uslyšel Legolasův výkřik a kroky, které se přibližovaly.

Oči se mu rozšířily hrůzou a on se konečně přestal bránit.

Smíšek se ujistil, že Pipin pochopil a pomalu mu sundal ruku z úst. Rychle přes ně oba přehodil svůj lorienský plášť.

Pipin otočil hlavu a zoufale se na něj zadíval. Bylo jasné, co mu chce říct. "Nesmíš mě zradit! Nesmíš nás prozradit!"

Smíšek přikývl a položil si prst na pusu. Museli být úplně potichu.

Hlasy se přibližovaly. Kroky už byly skoro u nich. Slyšeli, jak se zastavili a Legolas se začal o něčem s Gimlim hádat. Smíšek cítil, jak se pod ním Pipin třese. Jemně mu zmáčkl rameno v uklidňujícím gestu.

"Gimli, musíme dál. Už je určitě musíme brzy dostihnout!" Slyšeli Legolasův výkřik.

Pak se kroky začaly vzdalovat a po chvíli zanikly úplně. Hobiti ještě chvíli leželi, moc ztuhlí hrůzou. Smíšek slyšel, jak si Pipin hluboce oddychl. Pomalu se z něj zvedl a pomohl mu na nohy. Po elfovi a trpaslíkovi už nebylo ani stopy.

"Tak… díky!" prohlásil Pipin skoro bez dechu a masíroval si bok.

"Chceš si chvíli odpočinout?" zeptal se s nadějí v hlase Smíšek. Třeba na Pipinovi vymámí nějaké jídlo!

"Ne. Musíme jít," prohlásil Pipin a vyrazil do nízkého hájku o trochu víc vpravo, než kam šli Legolas s Gimlim.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 22. února 2015 v 12:30 | Reagovat

Následuje přepis mých reakcí v průběhu povídky:

Vypadalo to bledě. (...) Bitva se začínala obracet.
-Já vím, že kdosi slavný říkával, že situace na bojišti se mění každým okamžikem, ale ve dvou po sobě následujících odstavcích? :-D

Gandalf VS Witch-king
-Tohle je spíš problém filmové předlohy. Nedávno jsem na toto téma vyslechl dlouhou diskuzi, zda by mohl Pán nazgúlů alespoň teoreticky zvítězit, pravděpodobně ale ne. Přinejmenším ne sám ;-)

Sam usekává hlavu WK
-Tady pomůže jen přízrakova nehmotnost. Aby dokázal Sam svým mečíkem useknout hlavu vzrostlému muži, potřeboval by muskulaturu Arnieho Schwarzeneggera v nejlepších letech a zatraceně dobrou mušku :-D

...jednu oplatku lembasu. "Tak málo?"
-"Jedno malé kousnutí dokáže zasytit žaludek dospělého muže." :-D
Narážka na věčnou hladovost hobitů? :D  :-P  ;-)

2 Jíťa Jíťa | Web | 22. února 2015 v 21:06 | Reagovat

Oh, musím si to někdy celé přečíst pěkně od začáktu, protože se mi to jako nápad dost líbí :D

3 wandering-ranger wandering-ranger | Web | 23. února 2015 v 22:34 | Reagovat

Teda, olifanti padali jako domino. Skvěle popsaná bitva, s každou kapitolou se mi to líbí víc a víc. :-) Sam se zdá být ohromně silným hobitem, ale co by ne.
Legolas vypadá opravdu neúnavně, až posedle. Ještěže bratranci drží při sobě. :-D
Škoda, že se příběh blíží ke konci.

4 Irith Irith | 24. února 2015 v 7:45 | Reagovat

[2]:diky!

[3]: kdyz zvladnul 3 skrety... prsten leze na mozek kazdemu...

5 Aredhel Aredhel | Web | 25. února 2015 v 0:08 | Reagovat

Olifantí domino!!! :-D
Sam je nejenom stále vtipný, ale i náležitě zuřivý. A to, jak Frodovi nepřestává vykat, je roztomilé. ;-)
Upravuji svůj názor na Gimliho: je to sice pořád docela dost sympatická postava, ale je taky poněkud ... lehkomyslný.
Hobiti jsou definitivně věčně hladoví.

6 Irith Irith | 25. února 2015 v 7:47 | Reagovat

[5]:miluju tvoje komentare,vzdycky mi neuverielne zlepzlepsi naladu

7 Ilía Ilía | E-mail | Web | 27. února 2015 v 11:19 | Reagovat

Byla jsem v pokušení dělat si čárky za každého olifanta, který se už nezvedl :D
Sam to prostě zabíjí celou dobu, ale nemůžu si pomoct, nedovedu si představit Froda, jak se o někoho stará, když sám má většinou moc práce se svojí unavou/bezvědomím/ztrácením vědomí, případně stěžováním si beze slov. :D Ale je to milá představa.
Hobiti jsou jako popelnice. Spadlo by do nich všechno, ale nevrátí se nic :D... počkat, tohle mi podezřele připomíná moji skříˇnku (omlouvám se za ty háčky, moje klávesnice se zbláznila) ve škole! :O O.o

8 Irith Irith | Web | 28. února 2015 v 16:55 | Reagovat

[7]: Chi. Zřejmě se na záchvat smíchu vážně umřít dá :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama