Eowyn

11. prosince 2014 v 7:50 | Aredhel |  Vánoce ve Středozemi
Strašně krásná Aredhelina povídka. Opět je to takové hořko-sladké. Smutné, ale přitom i optimistické. Jako jiskřička světla uprostřed sněhové bouře.
Povídka je maličko delší, ale to vůbec nevadí. Věříme, že to přelouskáte se zatajeným dechem.


Až roztají sněhy

Rohanské pláně přikryl sníh. Všechna koňská stáda již byla přehnána z Východní poloniny do Západní, blíž k vesnicím Rohirů, a peřeje na Sněžné, tam, kde se řeka vrhala z Brázdné doliny do plání, docela zamrzly- hluboko pod tím ledovým krunýřem ale dál klokotala mrazivá voda z horských ledovců. I Edoras zapadal sněhem a zlaté střechy Meduseldu se pokryly bílou. Mrzlo.

Tam, kde Sněžná obtékala pahorek, na kterém bylo vystavěno hradiště, nedaleko mohyl, stálo malé děvčátko. Stálo po kotníky ve sněhu a jeho bledě zlaté vlasy se co chvíli zatřpytily ve slunci, pableskujícím mezi mraky. Éowyn věděla až příliš dobře, že by být venku neměla. Věděla, že je velká zima, že je sníh příliš hluboký, že o ni budou mít strach. Bylo jí to jedno. Za posledního půl roku se dozvěděla víc věcí, než jí bylo příjemné. Nechtěla znát, nechtěla vědět. Chtěla zase být tím sedmiletým dítětem, kterým být měla. Chtěla se radovat ze sněhu a těšit se na Svátky zimy, na hostiny, na drobné i větší dárky, které dostane, na smích a na světla loučí na stěnách…

Nemohla. Místo toho stála sama ve sněhu, ruce i tvář chladné, a dívala se přes zasněžené pláně do dálky. Přemýšlela, jestli se ještě někdy bude cítit jinak než osaměle. Chtěla plakat, ale všechny slzy byly už dávno pryč. Stejně jsou k ničemu! pomyslela si skoro vztekle. Vrátí se snad maminka s tatínkem, když pro ně budu plakat? Bude to míň bolet?

Během dvou měsíců, které uplynuly od Théodwyniny smrti, si malá Éowyn vytvořila jednoduché pravidlo: Meč je lepší než slzy.

A toho se taky držela. Nechodila ke hrobům svých rodičů, ležících ve stínu mohyl králů. Vždy se zastavila na půli cesty a dívala se do plání. Nikdo nevěděl, co vyhlíží.

Ale dneska byl slunovrat, dnes večer se konala hlavní hostina a svátky vrcholily. Dnes se měli všichni smát a být šťastní. Éowyn šťastná nebyla.

Nepamatovala si dobře na zimní hostiny předchozích let. Všechny je viděla šťastnýma očima dítěte, rozostřené, slité do omamující směsice světel, hlasů a vůní. A smíchu. Smích nikdy nechyběl. Pamatovala si, že to vždy bylo krásné. Ale oči dítěte jí krutý osud odebral krátce po jejích sedmých narozeninách. Bude dnes večer mlčet místo toho, aby se smála?

Neochotně odtrhla zrak od mrazivého obzoru a loudavě se vydala zpátky. Jejím domovem je teď Meduseld, na Aldburg a rodiče musí zapomenout.

Pamatovala si dobře, jak si pro ně Théoden přijel. Snažil se skrýt své oči zarudlé od pláče, ale ona je stejně viděla. Měla ráda svého strýce a věděla, že i on má rád ji. Toho dne, kdy nechala Aldburg navždy za zády, jí dovolil jet samotné na poníkovi. Byl jich celý průvod, král a jeho muži, ona, Éomer na svém příliš velkém koni (vzpomínala, jak mu tehdy záviděla meč; brzy poté dostala vlastní), vybraní služebníci z Éomundovi domácnosti, Théodwynin pohřební vůz…

Dva měsíce od pohřbu její matky, šest od pohřbu jejího otce. Opravdu je správné slavit letos slunovrat?

Prošla branou Edorasu, nevěnujíc žádnou pozornost pohledům lidí. Králova malá neteř, plahočící se ulicemi vzhůru, mohla být klidně jedním z obyčejných rohirských dětí. Byla příliš malá, než aby se něčím odlišovala.

Jen jedna věc ji dělila od ostatních dětí. Éowyn neměla ráda zimu. V zimě ležely pláně Rohanu pod sněhem a široko daleko nebylo vidět jediného koně. Země, v létě tak divoká a svobodná, byla spoutána sněhovými okovy. Proto se Éowyn nedokázala usmířit se zimou. Nespokojila se s pouty, toužila být volná.


"Seď klidně a nehýbej se," řekla žena, která jí upravovala vlasy na hostinu. Éowyniny kadeře byly krásné- hebké a poddajné, svítící jako bledé zlato. Každý pramínek zůstal přesně tam, kam ho žena stočila. Když služebná skončila, odstoupila a oči jí zasvítily.

"Vypadáš jako opravdová malá princezna, Éowyn. Až budeš velká, všichni muži se za tebou budou otáčet." A přistrčila dívku před velké zrcadlo.

Éowyn lhostejně pohlédla na děvče, které neznala, oděné v zelených šatech, s vlasy složitě spletenými do zářící koruny. Mlčela, ale její rty se nepatrně pousmály na neznámou za vyleštěným sklem.


Seď klidně a nehýbej se. To si šeptala, když společně s Éomerem vstupovala do síně, kde se konala hostina. Věřila, že slova její služebné jí pomůžou přečkat nekonečné hodiny, ve kterých se všichni kolem ní budou veselit. Když je lidé uviděli přicházet, ozval se potlesk, mnozí vstali a někteří zvolali jejich jména. Éowyn slyšela radost v hlasech jezdců a jejich žen, když opatrně kráčela mezi stoly ke králově tabuli.

"Ať žije Éomer!" vykřikl někdo a dívka viděla, že její bratr zrudl.

"Ať žije Éowyn!" odpověděl jiný hlas od jiného stolu. Trochu se jí zatočila hlava a škobrtla, ale nabyla opět rovnováhy a pokračovala v cestě. Cítila se zvláštně omámená. Jenom na zkoušku se trochu pousmála na lidi kolem a ti ihned odpověděli nadšeným jásotem. To reagovali na ní?

Král vstal od svého stolu, sešel po stupních a vzal obě děti za ruce. "Éomere, Éowyn," řekl jim láskyplně, "buďte dnes večer hosty u mé tabule a radujte se s námi o těchto svátcích, které nám dávají zapomenout na všechny naše žaly."

Éomer mu odpověděl, krátce a zdvořile. Mluvil za oba. Éowyn se znovu zkusila pousmát, tentokrát na svého strýce. Fungovalo to. Théoden se celý rozzářil, když viděl její plachý, nejistý úsměv.

Odvedl je oba ke stolu; Éomera usadil po své levé ruce, Éowyn vedle Théodreda, který seděl napravo od něj. Théodred se na děvčátko usmál a v očích mu zajiskřilo.

"Můžu ti nalít, sestřenko?" zeptal se.

Éowynin pohled byl pochybovačný. "Nabízíš mi víno?" zeptala se podezřívavě. "Nejsem ještě trochu malá na…"

"Jsi?" otázal se a v jeho zlatých vousech se odrazilo světlo pochodní. "Dneska je slunovrat, Éowyn. Nejdelší a nejveselejší noc v roce. Víno ti pomůže k úsměvu."

Podívala se na něj. Jeho oči byly veselé a usmíval se. Připomnělo jí to dny, kdy přijížděl k nim domů, do Aldburgu, a ona si s ním celé odpoledne hrála na schovávanou. Její rodiče nad tím jen kroutili hlavou. Měla Théodreda vždycky ráda, ačkoliv byl o sedmnáct let starší. Důvěřovala mu. "Nepovíš to nikomu?" ujišťovala se.

"Přísahám, ani slovo." Zvedl dlaň a Éowyn se zasmála, aniž by věděla proč. Pak mu přistrčila svůj prázdný pohár.

Nebe za okny temnělo a stíny v místnosti se prodlužovaly. V sále Meduseldu se teď tancovalo. Radostné hlasy vzlétaly ke zlaceným trámům a vracely se zpět plné světla a odlesků ohně. Éowyn se zdálo, že každé zrnko prachu, které zvířily nohy tanečníků, je šupinou zlata z pokladů dávných časů. Netančila, stačilo jí rej lidí pozorovat, ale chtělo se jí smát. Nechápala to, ale nebránila se. Přivřela oči a její rty se pomalu roztáhly v bezhlesém, opatrném úsměvu. Vypadala jako zlatá kočka, ostražitá, ale svým způsobem šťastná.

Šum v místnosti ustal a z jedné z tribun zazněl hlas starého pěvce, silný a podmanivý. Vyprávěl o milovaném králi Bryttu Léofovi, který soucítil s chudými a trpícími, pomáhal jim a staral se o ně. Mluvil o tom, že vzpomínka na něj nikdy nezanikne, ale navždy bude žít s lidem Marky… Éowyn ospale zamžourala přes místnost a na několik vteřin se jí zdálo, že vidí mezi kouřem a stíny dobře známou postavu, která se usmívá a mává na ni. Za okamžik byla pryč. Jediná slza vytryskla dívce z očí a stekla jí po tváři. Bolelo to, ale byla to tichá, tlumená bolest, smíchaná se zpěvem a smíchem. Něco uvnitř ní se změnilo a bolest začala ustupovat, uvolňovala místo jiným, radostnějším pocitům.

Místnost voněla sušenými květy simbelmynë a hřebíčkem, Éomer se smál něčemu, co řekl jeden z králových družiníků a Théodred tančil s půvabnou prostovlasou dívkou. Éowyn cítila, že se jí tělem rozlévá příjemné teplo, a se širokým, šťastným úsměvem se poddala ospalosti, způsobené nedovoleným vínem. Théodwynin stín zmizel a její mysl opět patřila jen jí.

Zima možná není tak hrozná, pomyslela si těsně před tím, než jí spánek zavřel víčka. Jen trochu nepohodlná a omezující, ale někdy, třeba teď, i docela příjemná. Musím to prostě ještě chvíli vydržet. Až roztají sněhy, pokryje se Rohan opět travou a já budu moci jezdit na koních přes divoké pláně, volná jako jarní vítr. Možná ukradnu koně Éomerovi, aby musel jet za mnou a získat zpět svůj majetek. Bude to nádherný závod.

Zavrtěla se a usnula.

Až roztají sněhy, půjde poprvé sama ke hrobům svých rodičů a bude plakat. Bude plakat dlouho, ale budou to slzy, které ji uzdraví. Až roztají sněhy, stane se opět dítětem.



Poznámka: Povídka se odehrává první zimu po smrti Éomunda a Théodwyn, Éowyniných rodičů, v době, kdy je Éowyn sedm let a Éomerovi jedenáct. Vzhledem k tomu, jak traumatizující muselo být pro sedmileté dítě ztratit krátce po sobě oba rodiče, se Éowyn muselo zdát nepředstavitelně těžké konfrontovat se s něčím tak veselým jako Vánoce. Když se dívám na její charakter v Pánu prstenů, nemůžu se zbavit pocitu, že na ní smrt rodičů zanechala trvalejší stopy, než si sama uvědomovala. Záměrně jsem v povídce nepoužila ani jednou slovo Vánoce (ačkoliv je jasné, že se o Vánoce jedná), protože si vůbec nejsem jistá, jestli ve Středozemi říkali svátkům uprostřed zimy stejně jako my. Místo toho jsem použila zimní slunovrat, který nastává 21. nebo 22. prosince a jeho oslavy tedy můžou odpovídat našim Vánocům.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clarissa Clarissa | Web | 11. prosince 2014 v 18:18 | Reagovat

Jak to jenom děláš? Je to nádherné. :-)

2 bantyszobrieissa bantyszobrieissa | E-mail | 11. prosince 2014 v 21:50 | Reagovat

Já nevím proč, ale vůbec mě nenapadlo, že by jsi mohla psát o Eowyn v jiné době, než se odehrává dějová linka PP. Prostě jsem čekala dospělou Eowyn a její trápení (protože něco čistě jen pozitivního bys ty napsat nemohla), tudíž na mě atmosféra povídky dopadla o to víc. Pak hrozně oceňuju nepoužití slova Vánoce (ale byla by to zajímavá práce, dát dohromady svátky, které se na různých místech ve Středozemi v různé doby slaví).
A taky se mi líbí přece jenom trocha té optimistické a radostné nálady (alkohol zjevně řeší všechna trápení...).
A vůbec, je to Eowyn! Nádherně napsaná Eowyn.

3 Aredhel Aredhel | Web | 12. prosince 2014 v 17:40 | Reagovat

[1]: Jak to dělám? Sednu si v metru, nebo v autobuse, nebo ve škole na hodině... nebo prostě kdekoliv, jak o tom tak přemýšlím... Chtěla jsem jenom říct: dík moc! :-)

[2]: "protože něco čistě jen pozitivního bys ty napsat nemohla" Jů, to je důvěry v mou osobu (špatné je, že máš pravdu)!
Díky, díky moc! Hrozně si vážím takového pozitivního ohlasu! (Alkohol byl jasná volba. :-) )

4 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 12. prosince 2014 v 20:41 | Reagovat

Už jsem ji četl včera, leč vyjádřit jsem se ještě nestihl :-)
Také ve svých (vážnějších) povídkách Vánoce různě opisuji, ale myslím, že do projektů psaných s nadsázkou prostě patří i ta mikulášská berla :-D
Omezím se na jediný výkřik nadšení: ten závěr je tak strašně super! Vlastně vypadá, jakoby ho napsal sám Profesor. Zkrátka jsi v próze zas o úroveň výš ;-)  :D

5 Šárka Šárka | Web | 12. prosince 2014 v 22:36 | Reagovat

To je tak nádherné! :) Věděla jsem, že nezklameš a že se tahle povídka bude nejspíš vymykat všem ostatním. Jsem i ráda za koncept slunovratu namísto vánoc, protože i mi dělalo problém napasovat něco tak našeho, jako jsou Vánoce, do něčeho jako je Středozemě. Povídka je opravdu krásná a smutná a zase krásná! Je moc sympatické, jak věrně se držíš v profesorově duchu. Všechno je to tak...uvěřitelné a skutečné. :)

6 Aredhel Aredhel | Web | 13. prosince 2014 v 15:25 | Reagovat

[4]: Ó, díky moc!!! Jako by ho napsal sám Profesor? Větší poklonu si snad ani neumím představit... Dík.
Tu závěrečnou poznámku o slově Vánoce, si nikdo nesmí brát osobně. Pamatujte, že jsem povídku psala na konci listopadu, tedy ještě předtím, než jsem si přečetla o všech mikulášských berlách a podobných věcech. :-)

[5]: Děkuju, děkuju, děkuju!!! Ani nevíš, jak jsem vděčná, za takový úžasný komentář!

7 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 16. prosince 2014 v 19:42 | Reagovat

Nádherné, naprosto krásné. Hned mám Éowyn zas o něco raději. Úžasně jsi vystihla její povahu.
Zrovna dneska jsem v jednom seriálu zaslechla větu: "Když někoho ztratíš, první Vánoce bez něj jsou vždycky nejhorší." Při čtení jsem si na to vzpomněla, krásně (a smutně) to zapadá.

8 ArwenVečernice ArwenVečernice | Web | 17. prosince 2014 v 16:01 | Reagovat

Moc dojemna povidka. Jako ostatne vsechny kterejsem od tebe cetla.
Velice si vazim tve poznamky, ponevadz sama jsem tehoz nazoru a jsem rada ze nad necim takovym se zamysli i nekdo dalsi.

9 Aredhel Aredhel | Web | 17. prosince 2014 v 18:56 | Reagovat

[7]: Díky, díky, díky!!! Ta věta je krásná, nevíš odkud to je?

[8]: Dík moc!!! Jsem ráda, že se ti to líbilo.

10 Scrat Scrat | E-mail | Web | 18. prosince 2014 v 15:23 | Reagovat

Celou dobu jsem se ani neodtrhla od obrazovky, úplně mě to vtáhlo a jen jsem četla s otevřenou pusou. Je to úžasné, nádherné. Má to jinou atmosféru než u předchozích povídek, ale má to úžasnou hloubku :-) Dobrá práce :)

11 Aredhel Aredhel | Web | 18. prosince 2014 v 16:32 | Reagovat

[10]: Jůů, díky moc!!! Takové úžasné a pozitivní reakce jsem ani nečekala, lidi!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama