Boromir

22. prosince 2014 v 8:01 | Jeremiáš |  Vánoce ve Středozemi

Vánoční povídka na Boromira, kterou napsal.... Jeremiáš! Ano Kiwi, měla by ses stydět, když povídky za tebe píše tvůj bratr. Mimochodem, Jeremiáš nám obětavě napsal i Argorna, takže si v příštích dnech užijete Anekronského humoru i povídek "k zaprovozování" opravdu hodně.
Jeremiáši, ještě jednou Ti strašně moc děkujeme a slibujeme, že za takovouhle obětavost rozhodně nějaký dárešek bude :-)




Předem podotýkám, že tahle povídka je strašná vykrádačka. Musím ale jedním dechem dodat, že docela logická. Navazuje totiž nejen na povídku Pro Gondor!, která vyšla nedávno na mém vedlejším blogu, ale také na nedávnou záležitost jménem Faramir, jejímž autorem je Polly. Inspirace oběma díly je však v textu natolik citelná, že si jejího výskytu bezpochyby všimnete i bez jakéhokoli upozornění.

Boromir se spokojeně zadíval na svůj vánoční sbor.

Poté, co mu Denethor oznámil, že letos oslaví svátky u příbuzných v Dol Amrothu, rozhodl se jeho dědic, že zůstane v Osgiliathu. Chtěl to v otcově nepřítomnosti pořádně rozjet. Za tím účelem pozval také svého bratra Faramira.

Oběma sourozencům přesto trvalo skoro pět hodin, než přesvědčili oddíl gondorské pěchoty, aby se navlékl do červených kabátků a bambulatých čepic, vyměnil meče a štíty za rozličné hudební nástroje a bojový šik za klasické rozložení orchestru. Boromir těm sucharům musel pohrozit, že je jednoho po druhém vyzve na souboj a bude jim schválně třískat štítem do přileb.

Hudebníky tedy měli - horší to bylo s pěvci, neboť hlas průměrného válečníka byl ochraptělý od věčného vyřvávání: "PRO GONDOR!", ke kterému je inspiroval jejich kapitán. Naštěstí s sebou Faramir přivedl partu záškodnických zvědů z Ithilienu. A jelikož hlučný hraničář je mrtvý hraničář, jejich hlas byl úplně v pořádku.

Teď secvičovali píseň, kterou Boromir sám složil. Vždycky byl pyšný na své umění vládnout perem lépe, než mečem. Zatímco při prolévání krve leckdy zasvinil kdeco a kdekoho, na jedné stránce textu míval jen zřídkakdy více než dvě tři kaňky. Nebyl to snad jasný důkaz, že je krom vojevůdce též literárním géniem?

Zavřel oči, aby si vychutnal refrén.

A pak se to stalo.

Kapitán Gondoru si uvědomil, že je něco špatně, teprve když do bohulibé eufonie jeho povznášející skladby násilně vpadl zcela nevítaný zvuk.

Zvuk úderu kovu o kámen a následný praskot staletého zdiva.

Otevřel oči.

Řítila se na něj obří, hrubě zformovaná a řádně otlučená rolnička.

Boromir naprosto neboromirovsky zakvičel a bleskově se odkulil stranou.

Ozvalo se zadunění, jak númenorské zdivo, na němž ještě před okamžikem spočíval, puklo a popraskalo pod tíhou dopadu.

Na okamžik nestvůrná vánoční dekorace strnula na místě - pak se ale začala valit přímo nad vyděšeného Správcova dědice, jenž náhle čelil nové hrozbě.

Vyskočil na nohy a upaloval dolů ze srázu s ocelovou koulí v patách. Věděl, že kdyby jen na vteřinku zaváhal, přišel by o svůj třetí rozměr.

Řval, zatímco rozkurážená ozdoba svištěla v jeho stopách, šrotujíc sněhuláky v gondorských zbrojích, které postavili vojáci během volna.

"Rychle! Sem!" zaslechl náhle Boromir bratrův hlas.

Faramir stál na malé loďce, která už byla nachystána pro praktikování starobylé tradice. V praxi to znamenalo, že ji pár kutilů obdařilo vysokou svící, jejíž knot se po spotřebování veškerého vosku propálil až k měchům plným oleje. Prostě tradiční atrakce zcela v boromirovském duchu.

Onen duch měl však momentálně dost svých vlastních starostí. Jeho tělu hrozilo akutní sešrotování, takže na nekritický obdiv svých vlastních vynálezů neměl čas. Místo toho nasměroval upalující končetiny k přívozu a mocným skokem přenesl vyděšenou schránku přes dobré tři sáhy Anduiny, které jej dělily od bratra.

Ocelová koule žuchla do vln hned vzápětí.

Vzniklá vlna rozkývala člun a skropila oba muže sprškou vodní tříště, ale nebezpečí bylo konečně zažehnáno.

"Než příště vlezu na loď, radši mě pro jistotu zabijte," zabručel Boromir, jemuž ledová voda stříkla za krk.

Skřeti navlečení do zelených oblečků se mohli na druhém břehu smíchy potrhat. Vystřelení vánočního projektilu byl totiž jejich nápad - vlastně se tak chtěli oběma bratrům pomstít za loňskou krádež stromečku. A podařilo se!

Boromir jim zahrozil obrněnou pěstí: "Jen počkejte, vy svátkokazové!"

Škody byly nenapravitelné. Nejenže obří rolnička zdemolovala dvě švadrony bitevních sněhuláků, splašila stádečko vánočních lam a svrhla do útrob Řeky dva sudy plné prvotřídního punče, navíc roztříštila pódium a všechny hudební nástroje, jež ve strachu odhodili prchající umělci.

Pak ale kapitána osvítila Múza - tak jako vždy jen jednou jedinkrát v roce.

Tenhle připitomělý žertík přijde špinavé skřeťáky draho. I Boromir totiž umí být připitomělý, když na to přijde. Má přece dostatek tréninku.

***

"Tohle je šílené," mumlal Faramir.

Přes všudypřítomnou tmu bratru neviděl do tváře, ale přísahal by, že se ušklíbl.

"Náhodou jsem tenhle nápad převzal z jedné knížky," bránil se dotčeně Boromir.

"A z jaké? Vždyť jsi četl jenom Staré Ardské báje a pověsti!"

"No vidíš," prohlásil starší Denethorův syn suverénně: "a právě odtamtud ho mám."

"Ale vždyť jsou to jen výmysly nějakého vyšinutého člověka z Druhého věku," namítl Faramir: "dostal se k několika elfským spiskům a to, co v nich nenašel, si přimyslel."

"Houby s octem," odfrkl si Boromir: "však si přečti, co píše o Pádu Gondolinu."

"Hm? A copak?"

"Že když Morgoth oblehl Gondolin, nemohl se dostat dovnitř."

"Dobře, zatím to sedí," připustil Faramir: "a dál?"

"Tak předstíral, že se stáhl zpátky do Angbandu a na usmířenou nechal před branami dřevěného draka. Elfové ho odtáhli do města a oslavovali okolo něj konec války. V noci se ale skřeti vrátili a jejich komplicové, schovaní v dřevěném drakovi, jim otevřeli brány."

"To je pěkná kozkovina," naštval se mladší bratr: "na to by elfové nikdy neskočili."

Tmou probleskly Boromirovy zuby: "Vždyť já vím. Ale skřeti by mohli!"

***

"Dárek od všivých gondořáků!" kvičel skřet, když spolu s partou kolegů konečně dotlačili rozměrnou krabici ovázanou stužkou před jednoho z Přízraků.

"Pro naše nejdražší nepřátele, se vší úctou," přelouskal nemrtvý namáhavě. Už coby člověk byl silně krátkozraký a přízrakifikace tento stav nikterak nezlepšila.

"Rozbalit!" přikázal.

Stěnu balíčku prorazila čepel. Zevniř.

"Hele, von je samorozbalovací!" všiml si jeden ze skřetů.

To už sebou čepel trhla nejdřív ve svěru svislém, pak ve vodorovném a balicí papír se rozlétl okolo.

Přízrak, trollové i skřeti bez dechu hleděli na Boromira, jež svíral v rukou ústí jakési hadice. Ta vedla až k soupravě jakýchsi měchů a udělátek, které svíral jeho mladší bratr - notorický kutil. Zkrátka žhavé překvapení.

Velmi žhavé.

Faramir stiskl měchy a z ústí hadice vystříkl proud oleje, který si Gondorští původně schovávali na večerní pouštění lodiček. V okamžení jím nasáklo oblečení všech skřetů v okolí.

"Ale ne, znovu ne!" zakvílel přízrak při pohledu na hořící prskavku v Boromirově ruce.

"Ale ano," zubil se kapitán v odpověď.

Skřeti se dali v panice na útěk - jenže nebylo kam.

Sveřepí gondorští vojáci je obklíčili. Každý z nich svíral vražednou prskavku a každému se v očích zračilo nefalšované vánoční šílenství. Ne to šílenství, které postihne každého, kdo nakupuje dárky na poslední chvíli - tohle bylo daleko horší. Kdyby skřeti sledovali filmy Tima Burtona, možná by si udělali povšechnou představu.

"Co chcete?" zeptal se nemrtvý rezignovaně.

A Boromirův úsměv se rozšířil natolik, že by mohl figurovat v Alence v říši divů.

***

A tak se stalo, že chrabří gondorští vojáci skutečně zasedli ke štědrovečerní tabuli doprovázeni výběrem vánočních koled.

Skřetí interpretace byla bezchybná.

Možná se o to přičinil Prstenový přízrak v roli dirigenta, možná hluboký vokál každého z pěveckých trollů. A možná tak trochu i sprcha připevněná nad hlavami umělců, na kterou byla napojena pevnostní zásobárna hořlavin.

"Tak, a teď si dáme tu moji," křikl na skřetí sbor Boromir.

Nejen skřeti, ale i Faramir tichounce zaúpěl.

"A začneme refrénem."

Aby svá slova zdůraznil, neváhal poklepat na prskavku, kterou měl připnutou u pasu.

Vyskočil na stůl.

"A teď všichni se mnou!" tasil meč a namířil jej proti tmavomodrému nebi, posetému hvězdami.

"Vánoce jsou coooool," zařval.

" - a Sauron je vůůůůl!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scrat Scrat | E-mail | Web | 22. prosince 2014 v 10:24 | Reagovat

Skvělá zápletka, nepřipadá mi to jako vykrádačka :-)

2 Clarissa Clarissa | Web | 22. prosince 2014 v 12:38 | Reagovat

Dobře, tak teď už vážně nevím, co je lepší - jestli Saruman nebo Boromir. Naprosto skvělé! :-D

3 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 22. prosince 2014 v 16:46 | Reagovat

[1]: Tak to jsem si oddychl ;-)
[2]: Hlasuju pro Sarumana :-D
PS: Informativní poznámečka - až vyjde Aragorn (jakože fakt nevím, kdy se to stane), asi si všimnete, že v něm lezu Profesorovi do zelí a překopávám něco, co on už kdysi napsal. Neutrhněte mi hlavu vím o tom :-D

4 Aredhel Aredhel | Web | 22. prosince 2014 v 20:29 | Reagovat

Boromir a Faramir je oficiálně moje nejoblíbenější vánoční dvojice!!!
Naprosto dokonalé!!!
"Než příště vlezu na loď, radši mě pro jistotu zabijte," :-D  :-D  :-D
"přízrakifikace" :-)  :-) Z tohohle bych udělala zavedený odborný pojem!!!
Boromir měl docela štěstí, že se Denethor na Vánoce zpakoval. Nevím, jestli by ho po tomhle ještě protěžoval...
(Chudák přízrak, bude z toho mít nějakou nepěknou nemoc.)

5 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 23. prosince 2014 v 20:14 | Reagovat

[4]: Super. Příští rok sesmolím pokračování :D

6 ArwenVečernice ArwenVečernice | Web | 23. prosince 2014 v 23:05 | Reagovat

Jo samorozbalovaci?! Jeremi, ty se tedy cinis!

7 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 25. prosince 2014 v 20:57 | Reagovat

[6]: Snažím se :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama