Irith a Polly na prázdninách aneb Hobitomaniaci nepotřebují jít za hranice - Část 1

17. listopadu 2014 v 9:05 | Irith (text) |  Výlety a zájezdy
Dlouho očekávaný deník z našich podzimních prázdnin je konečně tu! Co se stane, když se moji rodiče zblázní a rozhodnou se s sebou vzít na prázdniny i Polly?
Ale od začátku. Někdy v září jsme se s Polly dozvěděly, že existuje projekt Czech Hobbiton http://cs.wikipedia.org/wiki/Czech_Hobbiton . Okamžitě jsme se odhodlaly, že když už nám nevyšel ten Nový Zéland, pojedeme alespoň sem. Ale jak to zařídit? No, nakonec pomohla moje schopnost jemné manipulace a více méně mírovými prostředky jsem rodiče přesvědčila, abychom na podzimní prázdniny vzali i Polly a abychom jeli na sever Čech, do Orlických hor. Celý plán byl málem zkažen ve chvíli, kdy Pollyin táta Polly tři dny před odjezdem oznámil, že se mu to nelíbí a že Polly nikam nepojede (to, že to bylo domluvené už dva týdny bylo jedno). Nakonec pomohl můj vyděračský výraz a Polly tátu nakonec překecala. No a tak se mohlo jet.

K Hobitínu. Je to naprosto úžasný projekt Svatoslava Hofmana, který si na zahradě buduje pro zábavu Dno Pytle a hospodu u Zeleného Draka. Facebooková stranka je tu https://www.facebook.com/CzechHobbiton/timeline . Ale bohužel je ono místo dost blbě najitelné, především proto, že nikde nejsou žádné cedule, ani ukazatele. Pro případné zájemce tedy přikládám souřadnice N 50°17.948 E 016°17.922 . Je možné, že se na tom facebooku vyskytnou i naše fotky, neboť jsme autorovi posílaly (chtěl vidět pravé hobity v hobitím oblečení).

Přejeme příjemné počtení!



1. Den - 25. 10. 2014
Ráno, přesně dle očekávání, vypukla menší rodinná válka. Buď je to tou Bralovskou krví, nebo hloupou náhodou, ale vždycky ráno před odjezdem na prázdniny na sebe členové naší rodiny neskutečně štěkají. No co. Polly se snad nelekne.
Polly se nelekla a hbitě se k nám do auta nestěhovala, Jediný problém byl, že ta její taška byla skoro tak velká jako naše kufry, takže kufr šel zaklapnout opravdu špatně a hrozilo, že na dotyčného odvážlivce, který se ho pokusí otevřít, spadne tak 90 kilo oblečení, stolních her a dalších nezbytností.

Polly si sedla ke mně a sestře dozadu, takže jsme tam byly narvané jak sardinky. Ale na druhou stranu, na Pollyině rameně se spí neskutečně dobře. Po cestě jsem jí doučovala dějepis.

První zastávka byla ve Žlebech.Žleby jsou zámek (spíše hrad) z takové směsky architektonických stylů, že se z toho kunsthistorikovi musí udělat nevolno. Dohromady patřil asi stejnému počtu šlechtických rodů, což bylo dokázáno i mohutným rodokmenem na nádvoří. K zámku přísluší i obora s bílými jeleny (zavřená) a asi pět kešek (ano, odmítám se své závislosti vzdát).
(Románská věž, gotická kaple a renesanční zbytek zámku s barokními prvky)

(Brána, kudy chodí jen svatby. Já s Polly jsme si toho jaksi nevšimly a všichni se nás dívali dost divně)

(Most, na kterém stála skupinka puberťáků kolem nichž jsme za půl hodiny prošli asi pětkrát, pokaždé opačným směrem. Když nás zahlédli počtvrté, jeden chlapec se slabšími nervy raději spadl před zábradlí)

Návštěva vypadala neskutečně slibně, protože byly inzerované koláčové slavnosti a k nim příslušící speciální prohlídky. My tři hobiti (sestra za Falka) jsme samozřejmě zajásali a hbitě se vydali nahoru. Tam bylo už naší mírně zmrzlé výpravě oznámeno, že další prohlídka za hodinu. Takže jsme to slezli dolů a vydali se na kešky. Respektive především na wherigo, které se dá v naší rodině hrát pouze na Pollyině mobilu :-).
(Brána, o které byly dohromady asi tři kešky)

Wherigo bylo o dobývání hradu. Nakonec jsme ho s trochou štěstí dobyli, ale asi půl hodiny jsme strávili na hledání zbrojního skladu, který se podle IPaca nacházel uprostřed hustého křoví a který ve skutečnosti byl o kus níž na pohodlné loučce u cesty.
(Ona loučka)

Ale wherigo nakonec zdárně uloveno a pár dalších kešek také. Následovala samotná prohlídka zámku. Ta byla docela zajímavá, ale průvodkyně z nás musela být dost na nervy, protože jsme se s Polly trousily vzadu a hystericky se začaly smát při každém exponátu bílého jelena (lama), zbraně (Žihadlo), nebo rohu (Smíškův a Boromirův).
Ta slíbená ochutnávka sestávala z jednoho koláčku. Ale alespoň bylo v té kuchyni teplo, neboť venku byla neskutečná kosa. Po skončení prohlídky následovalo pár dalších kešek, oběd a odjezd dál.
Večer jsme dojeli na naše první ubytování, k mým příbuzným (respektive k bratranci mojí matky (přes jejího dědečka) a jeho ženy. Tam jsme si s Polly okamžitě zabraly manželskou postel a uraženou sestru vystrnadily do vedlejšího pokoje. No co, v noci byla strašná zima. Po večeři nás ještě sestra donutila zahrát si s ní pár her (především Zeměplochu) a pak jsme se mírně mrtví vypravili na kutě (Polly mrtvá více než obvykle, kvůli jejím bolavým kolenům).

2. Den - 26.10.2014
Na programu dneška byly Toulovcovy maštale. To je něco podobného jako Drábské světničky, akorát menší, míň profláknuté a dobrodružnější. Toto skalní město proslavil rytíř Toulovec, který zde prý schovával svůj lup. Já nevím, na jednom místě ho líčí jako vychytralého raubíře a na druhém jako poctivého a hodného šlechtice. Také by se mohli dohodnout.
(Jo, a kudy teď?)

Samotná naše cesta k Maštalím byla hodně zajímavá, protože jsme po cestě, jak jinak, lovili jednu kešku. Asi to tady popíšu podrobně, protože umělecky efekt deset bodů. Takže pokud se na ní chystáte, další odstavec pro jistotu přeskočte.
Na výpravu jsme v plném počtu vyrazili z Boru u Skutče. To je taková vesnička, která se zřejmě stala výchozím bodem pro celé Maštalí turiststvo. Jelikož však bylo ještě ráno, poník byl zaparkován v pohodě a v mírně zmrzlém stavu jsme se vydali na cestu. První zastávka, naše i kešky, byla u Dudychovy jeskyně. V povídání bylo napsáno, že někde tam máme hledat krabičku. Nevím, jestli jste tam někdy byli, takže pro ilustraci. Dudychova jeskyně je asi třicet metrů vysoký, kolmý skalní komín, do kterého jsou zevnitř vytesané úchyty, po kterých se dá s trochou štěstí vylézt nahoru, kde je jeskyňka o průměru metr krát dva metry a s půlmetrovou dírou uprostřed. Keška zřejmě měla být nahoře. Nejdříve jsme tam lézt nechtěli, ale poté, co tam přímo před našima očima vlezla rodinka s malými dětmi, řekli jsme si, že jsme velcí hobiti a že to zvládneme. První jsem lezla já, po mně Polly a pak rodiče a sestra. Pokud tam někdy také polezete, dám vám malou radu. Těsně před koncem je jedno dost ošklivé místo, Hrozně úzké, kde nejsou žádné úchyty pro ruce ani nohy. Musíte se vzepřít o stěny komína a lézt styl Glum. A bacha, pro fyzicky rozměrnější osoby nedoporučuji, já se tam málem sekla a to jsem relativně drobná. Nahoře krabička byla a v ní i další souřadnice. Moje příbuzenstvo se vydrápalo nahoru, pár fotek a opět cesta dolů. Ta bylo mnohem horší, ale také se dalo. Jen Polly prohlásila, že to dělá jen kvůli mně, a nikdy více.
(Ano, ta kolmá štěrbina za stromem, to je opravdu ono)

(Já na sestupu)

Druhé zastavení bylo ve skalách naproti. Signál nula a nápověda také nanic. Dohromady jsem těch kolmo padesát metrů lezla snad třikrát nahoru a dolů, než jsme to konečně objevili. Polly začaly problémy s koleny a to dost drsně. Třetí zastávka o kus dál po vrstevnici v jedné dost ošklivé jeskyni, do které hrdinně vlezla Polly (mě by tam nikdo nedokopal). Tam byl také podán oběd. Už bylo načase.
(Takhle to tam, co se týče terénu, vypadalo celou cestu)

Cesta dál. Jak Polly už stihla pochopit, můj největší problém při výletech je, že absolutně neuznávám cesty. Nejraději jdu přímo, pokud to jen trochu jde. Sice mi občas dělají problém překážky typu řeka, kolmá skála, nebo lom, ale i s tím už mám značnou praxi. Po cestě na čtvrtou zastávku tedy překonána překážka číslo dvě, protože jsem se odmítla vracet na cestu. Divím se, že mě Polly ještě nezabila.
(Divíte se taky?)

Čtvrtá zastávka byla u jakési studánky, kde jsme zastihli rodinku z Dudychovy jeskyně. Signál opět nic moc. Situace vypadala následovně. Představte si řídký borový lesík na rovině. Na jedné straně studánka s potůčkem, o padesát metrů dál kolmá skalní stěna, pokrytá děsně klouzavým jehličím, ze které sem tam vyrůstá borovice. Nápověda kořeny borovice. Dle předchozích zkušeností jsem se jala drápat nahoru a Polly mě zezdola povzbuzovala. Ke cti mi budiž, že když mamka zjistila, že to vůbec není nahoře, ale u té borovice, kde Polly stojí, už jsem byla dávno na vrcholu. Z druhé strany vedla pohodlná cesta dolů.
(Studánka. Foceno mnou na Pollyin mobil, čemuž odpovídá i míra rozmazanosti a kvalita)

Poté cesta (tentokrát z donucení po cestě) na poslední zastavení, pak měla následovat samotná keška. Ono zastavení a nakonec i keška se nacházely přímo v Maštalích. Nakonec jsme to vzdali, protože na odlovení bychom potřebovali minimálně lano a pár pevných karabin. Snažila jsem se na ono místo (nebudu přece spoilerovat až tak moc) vysadit sestru, ale ta se bála.
(Tak možná přeci jen trochu spoilerovat budu :-))

Ve zklamání ze zkaženého odlovu jsme se vydali bloudit Maštalemi a pak na druhou kešku o kus dál. Ta měla být Zeměplošská a nenašli jsme ani první stage….
(Toulovcovy maštale jsou výjimečné tím, že si je můžete projít zevnitř i zhora. Ale zhora je to občas krapet náročnější-půlmetrová díra v místě stezky, deset centimetrů široký chodníček nad skalním komínem apod.)

(Pro efektivnější a hlavně efektnější ztrácení byly všude popisné šipky s inteligentními názvy typu "jeskyně" "komín" "východ" a "kuchyně")

Cesta zpátky byla dost brutální, protože mi tam Polly pořád umírala a nakonec přežila jen díky tomu, že jsem si s ní celou dobu povídala o tom, co by udělala, kdyby se za ní hnala Narwe s frisbee.

Po lehkém vzpamatování se nás ještě mí vysoce kulturní rodiče dovezli na zámek v Nových Hradech. U něj byla obora s jeleny. Pro změnu byla zavřená obora i zámek. Obora prý kvůli říji. Fakt bych nechtěla potkat lamu v říji…
(Zámek v plné kráse)

(Zámek v kráse ještě plnější :-) )

Ale alespoň jsme se po mírných dohadech rozhodli stavit v zámecké kavárně. Těsně před ní se to ale celé ještě víc zašmodrchalo a skončilo to tak, že táta se sestrou šli na kafe a já s mamkou a mrtvou Polly na kešku, která byla v oné oboře. Vzdali jsme to a místo toho šli na jinou, které byla pro změnu v rybníce, pár centimetrů pod hladinou. Sahala jsem tam já a řeknu vám, pocit nic moc. Poté ještě návštěva místního bludiště. Asi nejlepší bludiště, ve kterém jsem kdy byla. Polly sice trefila do středu i zpět za +/- půl minuty, ale já se tam ztratila docela slušně. Zachránila mě až ona. Pak jsem nás vedla ven a jaksi se nám to nepodařilo. Načež se vedení ujala Polly, šla tou samou cestou co já a ven se dostala. Nechápu.
(Uprostřed toho bludiště byla socha Lenina... Jako fakt šok, vlézt po dlouhém bloudění konečně do prostředka a tam na vás zírá toto )

Návštěva vyjedené kavárny, kde jediné co dávali, byla mírně horká čokoláda (a bezlepkový medovník) byla už jen taková třešnička na dortu.
Večer jsme se vrátili k příbuzným a následovalo odporná fáze balení a příprava na zítřejší přejezd.

3. Den - 27.10.2014
Dnes byla na programu Zoo Dvůr Králové, protože moje sestřička nechtěla přijít o Halloween a tam k němu měli program. Po průlezu kasou jsme se vynořili uprostřed oranžové záplavy bachratých strašidel. Takové to náměstíčko, kde po většinu roku je hřiště a nějaké informační cedule, tím zastavěli dokonale.

Nicméně se nám podařilo ulovit dnešní program s tím, že za čtvrt hodiny je krmení levhartů dýněmi (neptejte se mě proč zrovna levhartů), půl hodiny nato krmení psíků ušatých (dýněmi, které jsou tak třikrát těžší než oni sami) a ve tři krmení slonů (dýněmi, které snad museli nafouknout). Kvůli obavě o nestihnutí levhartů jsme se nestihli vyfotit v dřevěné soše hrocha a místo toho stepovali před sklem u výběhu levhartů. Přímo před nás se navalila důchodcovská exkurze s jakousi bláznivou fotografkou, která jednak svým přístrojem zakryla výhled pěti dalším osobám a jednak celou dobu vykládala všem nedobrovolným posluchačům o rodokmenu zdejších levhartů. Jasně, jsem hobit. Ale to neznamená, že budu juchat nad třetím dědečkem z matčiny strany obrovské flekaté kočky, která ke všemu naprosto ignoruje dýně a pokud si s nimi tedy rozhodně hrát, dělá tak zásadně zadkem ke mně.

Následovala prohlídka psíků ušatých. Čekali jsme tam asi těch půl hodiny a když ani ve čtyřicet nikdo nepřicházel, ona dýně se nezjevila ve vzduchu a nežuchla na hlavu jednoho z nich, ani nám nebylo oznámeno, abychom dýně, umělecky vydlabané a rozestavené všude kolem nezačali po Saturninovsku na ubohé psíky metat, vzdali jsme to a rozešli se každý svou cestou.
(Očividně velice znuděný psík, který na ty zatracené dýně také čeká už půl hodiny)

Já s Polly jsme se trhly hned na začátku s tím, že se jdeme toulat a objevíme se až ve tři u slonů a zbytek mého příbuzenstva si šel za svým.
(Ve skutečnosti jsme zdrhly potom, co si můj táta lehnul před výběh tygra a začal na něj vrčet)

Toulání jsme zahájily naprostým, dokonalým a totálním ztracením. Pokračovaly jsme doklopýtáním k obrovské dřevěné prolejzačce (na výšku tak 30 metrů), kde jsme se setkali s (po spatření kdysi hrdých "tuláků") dosti vychechtaným zbytkem rodiny. Následovalo příjemných dvacet minut strávených běháním po lanech v prolejzačce spolu s Polly a sestrou. Po nějaké době (neboli až se Polly začala tvářit fakt zoufale - kolena) jsme se rozhodly statečně pokračovat v našem toulání. Skončilo to pouze u pokusu, protože jsme suverénně zamířily k východu ze zoo. Byly jsme vráceny zpět s doporučením, ať používáme takovou tu mapu, co mám v kapse. Mapa svěřena Polly, která nás odborně dovedla k surikatám. Po návštěvě u surikat jsme se kolektivně dohodly pokračovat na safari. Jen nám jaksi nedošlo, že teď je zavřené. Ale prošli jsme si dva takové okruhy, jeden ke lvům a druhý k oslům. Ten druhý vedl kolem čehosi, co vydávalo strašně divné zvuky a nebylo vidět, co to jde. Nejdřív jsme hádali na lamu v říji, po další sérii divných zvuků jsme se začali přiklánět ke slonovi s ucpaným chobotem.
Ten druhý okruh vedl kolem lanového parku, takže jsme si jen vyprávěly, jaké by to bylo skvělé tam jít, ale jak tam (kvůli frontě) určitě nepůjdeme. Už se klonilo ke třetí, takže jsme si ještě prohlédly vzácného nosorožce bílého (který byl, samozřejmě, celý hnědý od bahna) a 3D obraz niagarských vodopádů.
(Do toho termitiště se mohlo vlézt. Super pocit, když vidíte, že jediné, co stojí mezi vaší hlavou a nosorožčí nohou je kus papundeklu)

Ten jsem nepochopila a Polly mi to vysvětlila až tak, že mi strčila do ruky foťák a donutila mě kouknout se na to přes objektiv.
(Kdo je ta holka dole, netuším. Takže, ty holko dole, pokud bys tohle náhodou četla a byla znepokojená výskytem své osoby na mé fotce, napiš mi a já tuhle fotku stáhnu)

Sloni byli fajn, jen u nich bylo příšerně lidí, ale (díky naší nížce) jsme se prorvali až dopředu a krásně viděli slona, demolujícího obří dýni. Tam jsme se setkali s ostatními, kteří nám vesele oznámili, že oni (kromě mámy, která má strach z výšek) jsou do toho lanového parku a pokud jsme se už dotoulaly, můžeme jít s nimi. Oči zasvítily dokonce i Polly, která má rovněž strach z výšek a ke všemu bolavá kolena a křepkým krokem jsme se vydali zpět do lanového centra. Tentokrát tam fronta nebyla, takže jsme po krátkém zaučení mohli vyrazit rovnou na trať. Teoreticky měl jít první táta, pak sestra, pak já a nakonec Polly, abych sestře pomáhala, ale nakonec to dopadlo tak, že táta se sestrou (která to z nás zvládala nejlépe (protože byla nejmenší)) byli o pět překážek napřed a já vzadu pomáhala Polly, která místy vypadala, že se chytne nejbližšího stromu (bylo to v lese, 20 metrů nad zemí) a odmítne jít kamkoliv. Musím říct, že asi nejhorší byl tzv. Tarzanův skok (prostě skok do prázdna, kde vás o kus dál chytne síť). Protože pak se muselo po té síti slézt dolů, což šlo hrozně blbě. Ostatní to šli za světla, jen já za tmy (respektive za záře reflektoru, který svítil přímo proti mně). Lahoda. Nakonec se ukázalo, že vážně platí to, co v knize: "Z hobitů se nejlépe osvědčil Pipin, protože měl jistou chůzi." Ale musím říct, že já být Polly, vzdám to už v půlce. Vážně obdivuji, že to celé zvládla, i když byla úplně vyděšená hned po první lanovce. Konec zvládnut za úplné tmy a za odporné záře reflektorů.
(Takhle to vypadalo za světla)

(A takhle za tmy. Že nic nevidíte? To je v pohodě, my také nic neviděli)

Já s Polly jsme si ještě vysloužily trdlo (ostatní měli předtím) a následovala honička zahradou za nějakou volnou dýní, kterou by si sestra mohla vyřezat. Tu jsme nenašli, našli jsme však strašidlo se špičatýma ušima, ale neodvážili jsme se ho zeptat, kde je sehnalo… Následoval odjezd na další ubytování. Chalupu ve Rtyni v Podkrkonoší. Tam jsme byli jen jednu noc, zbylé noci jsme pak měli být o chalupu vedle, protože v té měli na tuhle jednu určitou noc zrovna obsazeno. Usínalo se mi dost blbě, sestra si zabrala postel vedle mě a odmítala akceptovat, když jsem si s Polly chtěla přes celou místnost povídat.

4. Den - 28. 10.2014
Kufry a veškerá zavazadla jsme dnes nechali zabalená v chatě a autem se vydali do "hlavního města" našich prázdnin. Do Nového Města nad Metují.
Zahájili jsme přehlídkou hobitů před vchodem do zámku. Po dostatečném vyfocení pokračovala naše výprava dovnitř, kde jsme se trochu nesměle zeptali, jestli čirou náhodou nemají otevřeno (byl svátek). Čirou náhodou měli a čirou náhodou nás vezmou, protože už vydáme za skupinu. Ale také čirou náhodou prohlídka před čtyřmi minutami začala a už byla někde hluboko v útrobách zámku. Nicméně nás za ní ochotná paní prodavačka dovedla až k mírně překvapené skupině s průvodcem. Průvodce nám v rychlosti sdělil důležité informace posledních deseti minut a i s ním jsme se vydali na prohlídku tohoto doopravdy neobvyklého zámku. Neobvyklého proto, že zatímco ve Žlebech se mísilo x stavebních stylů zvenku, tady se mísily zevnitř. Takže jste z barokní jídelny mohli vyjít přímo do funkcionalistického salonu, pokračovat gotickým sálem k renesanční ložnici a prohlídku ukončit v románské chodbě… Neuvěřitelné. Mě se asi nejvíce líbila barokní kaple, funkcionalistická ložnice nebo gotická jídelna.
Ale dost už legrace. Po skončení prohlídky nám bylo oznámeno, že je tady na zámku ještě druhý okruh sestávající z dvě stě let staré kuchyně, tři sta let staré půdy a pět set let starého sklepa, na který můžeme jít také. Rodičům zasvítily oči a bylo tedy mírně nedemokraticky rozhodnuto (ale je fakt, že já tam chtěla taky). Ale protože se rozhodli nic neriskovat, pověsili se oba mí rodiče na zděšeného průvodce a tak dlouho do něj hučeli, dokud svatosvatě neslíbil, že nás tam provede on. V kase nám bylo řečeno, že prohlídka za třičtvrtě hodiny. Sešli jsme tedy dolů do zahrady a dali si oběd.
(Horní terasa, kde jsme obědvali)

Druhý okruh byl kratší, ale rozhodně ne nezajímavější. Na půdě všechny ohromila mamka svou přednáškou o všech možných konstrukcích krovu, které se tady údajně vyskytují. Já ohromila svým hbitým rozpoznáním řezbářské paličky. A Polly tím, jak bezpečně po čichu poznala skořici (a smála se mi kvůli tomu ještě hodně dlouho). Ve sklepě jsme si ještě poslechli pověst o Černé paní, o které nikdo neví, jak vypadá. A také tam byly originály Braunových hobitů. Jo, a průvodce nám ještě dal keramickou hlínu, že si z ní máme hobita vytvořit sami… jaksi jsme se k tomu ještě nedostali…. :-).
(Jediná místnost zámku, kde se mohlo fotit, byla prosklená věž)

Po skončení druhé prohlídky následovala detailní prohlídka zahrady a hobitů v ní. Po delším posezení na sluníčku (Polly vypadala úplně mrtvě) jsme se rozloučily s tátou, který si odjel prohlédnou pevnost Dobrošov a my mírumilovní hobitci pokračovali po městě po keškách.

(To jim jen zbyl perník a tak se z něho rozhodli udělat most :-) )

(Ty postavičky vzadu, to jsou oni hobiti)

Prošly jsme si Zádomí, vyzkoušely osobní váhu, Polly se vloupala do kostela a na dovršení jsme ještě při zjišťování jedněch indicíí přibližně třikrát zamotaly hlavy všem účastníkům motorové dopravy na náměstí (čtyři individua pobíhající před vaším autem a zuřivě píšící do jakýchsi pochybných papírů).
(Romantika na Zádomí)

Nakonec nás ještě čekala dosti mrazivá procházka na druhý břeh Metuje s dost blbě schovanou keškou, kterou jsme hledali asi celkem půl hodiny, mezi čímž už se úplně setmělo a začalo mrznout. Procházka to zas tak dlouhá nebyla, ale Polly se na konci už pomalu začínala rozpadat, takže jsme i s tátou, který se mezitím objevil, zapadli do cukrárny. Tady měli čokoládu opravdu horkou, ale pro změnu strašně sladkou. Proč nikde nedokážou udělat normální, hustou, hořkou čokoládu?
Cestou k autu jsme se ještě s Polly potmě s čelovkou kvůli jedné kešce proplazily křovím a mohlo se zdárně jet na ubytování.
Následujících hodně dní jsme měli bydlet na dvojpatrovém vejminku. Nepodařilo se nám s Polly zabrat gauč (na základě ošklivé příhody ze Španělska), čímž jsme nesmírně potěšily sestru, která se těšila, jak s námi bude večer kecat. Pokaždé okamžitě usnula, totálně mrtvá.

5. Den - 29. 10.2014
Dnešek byl vyhrazený jen jediné věci - hledání pokladů! A teď nemyslím mou oblíbenou hru, myslím tím opravdové hledání pokladů, s minohledačkou, čímsi jménem Pingpong a hromadou krumpáčů. Tato příležitost nám byla poskytnuta tátovým bývalým spolužákem, se kterým jsme se sešli na poli u Dobrušky. Ráno začalo obvyklou hádkou a pokračovalo obvyklým nenajitím pole. Ale nakonec jsme se dostavili. Bylo nám řečeno, že máme být nenápadní, oblečeni nekřiklavě, takže to odnesla Polly, respektive hnědé mikiny, protože já a sestra jsme žádné nereflexivní oblečení neměly.
(Ale nakonec to bylo celkem jedno, protože jsme stejně měli reflexní rukavice)

Moje smůla se projevila hned na začátku. Jakmile jsem vlezla na pole a zapnula minohledačku, našla jsem bronzovou jehlici, která mi byla okamžitě zabavena pro archeology. V příštích dvou mrazivých hodinách byl nějaký významnější objev až Pollyin nález grešle. Asi za další hodinu jsem našla grešli já, načež ji mamka v pokusu o umytí utopila v přilehlém rybníku. Ale grešle byla nakonec vytažena (Pingpong funguje i pod vodou) a po krátké přestávce jsme se vrhli na pokus číslo dvě.
(Hobitomaniaci norují)


Za další hodinu jsme už s Polly byly úplně zmrzlé, a protože nálezy nic moc, vzdaly jsme to a chtěly jít zpátky. Po cestě ale najednou začala Pollyina minohledačka zoufale pípat a my zjistily, že šlapeme po mincích. Jaly jsme se je dolovat. Přivolaný tátův spolužák nám nadšeně sdělil, že jsme našly hnojiště a ať si to užijeme. Užily jsme si to, museli nás odtamtud tahat násilím. Na těchto dvou metrech čtverečných jsme dohromady našly asi deset mincí, což je slušné, vzhledem k tomu, že předtím jsme za čtyři hodiny našly dvě.
(Nakonec se na nás přišli ostatní podívat, protože to, co jsme po nálezu hnojiště vyváděly, bylo naprosto nepředstavitelné)

Ale byli jsme totálně, dočista zmrzlé, protože ještě ke všemu foukal ledový vítr.
Kvůli velké zabahněnosti nás mamka nejdříve nechtěla vzít do auta.
Rozmrznout jsme odjeli do Dobrušky. Tam byla prohlídka synagogy a baru, který onen spolužák dělal a návštěva cukrárny. Do synagogy jsme se nedostali, bar mě nezajímal a cukrárna byla opět dost vyjedená.
Večer jsem dostala docela hnusné záchvaty astma (respektive se mi hrozně blbě dýchalo a dusila jsem se), ale usnout se mi podařilo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 17. listopadu 2014 v 13:42 | Reagovat

To je článek na horní hranici počtu znaků na blog.cz, ne? :-D Pořádně jsem si početl. Teď už se tam jen vypravit taky, zrekvírovat bílého jelena a doma si ho vykrmovat dýněmi :D

2 Aredhel Aredhel | Web | 17. listopadu 2014 v 17:45 | Reagovat

V Dudychových jeskyních jsem byla!!! Musím dosvědčit, že se tam leze fakt skvěle. Já jsem tam tahala pětiletou sestru a málem jsme spadly. A taky u toho rozcestníku z fotky s popisem ,Jo, a kudy teď?' jsem se skoro ztratila. Skvělý deníček, i když netuším, odkdy se levharti krmí dýněmi, ale přeci jen mi něco vrtá hlavou: ono se jezdí do Orlických hor přes Žleby?? To je docela zajížďka, ne?

[1]: Jaká je horní hranice znaků na blogu? Hodilo by se to vědět...

3 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 17. listopadu 2014 v 18:34 | Reagovat

[2]: 40 000 znaků ;-)

4 Irith Irith | Web | 17. listopadu 2014 v 18:50 | Reagovat

[3]: Nebo 10 000. Dle aktuální nálady...

[2]: Eche, no ti příbuzní, kde jsme byli bydlí totiž v Prosetíně. Až pak jsme se šoupli.

5 Jíťa Jíťa | Web | 13. dubna 2016 v 13:53 | Reagovat

Jé, to jste byli kousek odemě, nebydlím od Toulovek daleko :D A Prosetín je ještě blíž :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama