Irith v Bretani aneb Hobitomaniak opět za hranicemi - Deník část 1

17. září 2014 v 15:01 | Irith |  Výlety a zájezdy
Bretaň. Země, která nepatří do Britského království jen proto, že nešťastnou náhodou leží na opačné straně Kanálu. Země námořníků, Keltů, pověstí a mrtvých. Země, kde je hranice mezi mýtem a skutečností tenčí, než kde jinde. Země, která tak úplně nepatří do Francie, ale nepatří ani nikam jinam. Země nikoho.

Doufám, že jste se tohoto dramatického úvodu nezalekli, nešlo odolat. Já jsem byla v Bretani na týdenním cyklistickém zájezdu http://www.adventura.cz/zajezd/cyklotoulky-bretani-a-normandii . Omlouvám se, že deník předkládám až tak pozdě, ale musela jsem počkat, až jistá událost vyjde ve všeobecnou známost a padne embargo, které se na ní vztahovalo.

Ještě dodám. Nejsem zvyklá jezdit na kole a vždycky jsme jezdili s mojí mladší sestrou, takže jsem vždy pět minut jela a dvě minuty na ni čekala. Takže prosím berte ty moje hrdinské řeči, kolik jsem toho ujela, s rezervou. Věřím, že vy byste toho ujeli mnohem více.


I když to tak vypadá, ne. Tento zájezd jsme neměli tématicky naplánovaný ke Skotsku a vůbec jsme netušili, že nám to takhle hezky vyjde. A ještě pro začátek bych chtěla vysvětlit pár pojmů, které byste měli, před čtením mých zápisků, vědět.

Především je to obecně rozšířený omyl, týkající se Keltů a tajemných megalitických staveb v Bretani. Ne, tyto stavby doopravdy Keltové nepostavili. Z radiouhlíkových výzkumů vyšlo najevo, že Bretaňské menhiry a dolmeny jsou mnohem, mnohem starší. Z doby až před deseti tisíci lety. Kdo je tedy postavil? Museli to být prapůvodní obyvatelé. Lidé, kteří tu žili ještě před Kelty. Lidé z úplného úsvitu civilizace.

Musíte si rovněž uvědomit, že Bretaň byla neuvěřitelně chudá. Chudší, než jakákoliv jiná část Francie. Místní obyvatelé tedy byli velice tvrdí a vyvinula se u nich velice, velice zvláštní nátura. Jsou neuvěřitelně věrní a přátelští k cizincům. Ale o co jsou vlídnější na ostatní, o to jsou tvrdší k sobě. Nedopřávají si pohodlí a uznávají jen tvrdou dřinu. Všichni Bretoňci byli především rybáři. Ale pokud jste v Bretani někdy byli za bouřky (která je tam velice často), pochopíte, jak nebezpečné povolání to je. Z každého rybolovu se minimálně jeden muž nevrátil. Bretoňci tedy žili v úzkém kontaktu se smrtí celý život a od toho se i ten život odvíjel.

Smrt je tam denní chleba - vyzkoušeli jsme si to i my. Minimálně já a táta jsme každý jednou byli v dost hnusném ohrožení života. Táta nakonec vyvázl se štěstím a já jen díky dvěma šťastným rozhodnutím.

To je snad všechno a teď se klidně vrhněte do líčení zážitků ze země, kterou má Smrť raději, než jakoukoliv jinou…


1. den 16.8.2014 - Sraz byl na Roztylech, což je od našeho domu dost daleko. Jeli jsme tam autem a táta ho pak jel zavézt zpátky do garáže a vracel se MHD. Výsledek čehož byl, že jsme tam dvě hodiny čekaly u kol a kufrů…

Když jsem potom dávala jeden kufr do autobusu, řidič se mě zeptal, jestli to mám jen pro sebe, nebo pro deset. Řekla jsem mu, že pro čtyři a on to vzal. Naštěstí se mě nezeptal, kolik takových kufrů ještě máme….

Cesta proběhla bez problémů. Sedím opět se ségrou. Jediný problém byl, že jsem zaboha nemohla usnout. Spala jsem asi jednu hodinu a až ráno se mamka smilovala a dala mi kinedryl (vůbec ho neberu, jelikož mi není v autě špatně, takže ho používám jen jako uspávací prostředek) a pak jsem spala další čtyři hodiny. A to máme hned, jak dorazíme na místo jet 40 km na kole… zemřu.


2. den 17.8.2014 - Přijeli jsme někdy okolo desáté. Přesunout kufry do jednoho pokoje v hotelu. Převléknout se, pochopit, kam se má jet a vyrazit. Super. Takže to vypadá, že z posledních šestatřiceti hodin doopravdy naspím jen těch pět. Ale to jsem ještě nevěděla, co přijde….

Měli jsme jet do městečka Vannes a pak přívozem k zámku Suscinio. Ve Vannes jsme se tento zájezd poprvé a rozhodně ne naposledy ztratili, ale prohlédli jsme si tam katedrálu, středověké domečky a náměstíčka a spoustu dalších věcí, také ten velice známý dům s plastikou dvou žen, jakoby se vyklánějících z okna. Víte, co myslím?

(prádelna pod hradbami)
V tom dalším městě, těsně před přívozem jsme opět zabloudili. Dohromady nás tam ke konci bloudilo asi patnáct :-) . No, ale nakonec jsme se vymotali a pokračovali k přívozu. Kupodivu jsem nespadla do vody a neutopila ani kolo. Ale byla tam zima jak v psinci a ten odliv byl strašně divný…

Potom jsme jeli dále k zámku. Ale nikdy jsme nedojeli…. Byla potřeba přejet jednu hlavnější silnici. Jeli jsme v pořadí táta, já, sestra, máma. Táta jel hned přede mnou, ale mezi mnou a sestrou byla vzdálenost asi padesát metrů. Táta chtěl odbočit doleva, přejet dvouproudovku a pokračovat vedlejší odbočkou nahoru. Ukázal rukou, že chce zatočit. Auta, která jela za námi, se skoro zastavila, aby nás nechala projet. Táta tedy uhnul doleva. Já jsem chtěla jet hned za ním, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela, že to nestihnu a raději přejedu o kousek dále. Táta už byl skoro u obrubníku na druhé straně.

Najednou se jedno auto rozjelo.

Srazilo ho.

Okamžitě jsem odhodila kolo a šílená strachem se rozeběhla k autu. Myslím, že jsem zaječela. Auto stálo mezi mnou a tátou, takže jsem neviděla, co s ním je. Když jsem konečně doběhla, už u něho byli lidé z toho auta a snažili se mu pomoci. Naštěstí byl při vědomí. Ale měl obrovskou ránu na spánku, byl zelený jak sedma a když se zvedal ze země, potácel se. Ti lidé mi něco anglicky říkali, moc jsem nerozuměla. Řekla jsem tátovi, ať si sedne a rozeběhla se zpátky pro vodu, abych mohla ošetřit nejhorší. Ale to jsem ještě musela přeběhnout před frekventovanou hlavní silnici, kde auta jezdí proudem. Povedlo se. Po chvíli k nám přiběhla máma, bílá jak stěna, a ptala se, co se stalo. Rychle jsem vysvětlila, že to auto tátu srazilo. Máma mi vzala vodu a šla ho ošetřovat. Mně řekla, ať se vrátím k sestře, která seděla za valem silnice kus od nás, a uklidním ji. Popotáhla jsem tedy své kolo dál ze silnice a rozeběhla se k ní. Mamka zůstala u táty a začala ho ošetřovat. Bylo to strašné. Dokud jsem věděla, že mám co dělat, že musím něco podniknout, že mám tátovi pomoci, byla jsem ledově klidná a v pohodě. Ale teď, když jsem si sedla vedle sestry a snažila jsem se jí vysvětlit, co se stalo, spadlo to na mě. Bylo to hrozné. Asi nejhorší hodina v mém životě. Nevěděly jsme, co se děje. Bála jsem se jít pryč od sestry, aby se nezhroutila ještě víc, ale přitom jsem nutně potřebovala vědět, co se děje. Ta nejistota, co s tátou je, byla horší, než cokoliv jiného. A vědomí, že stačilo jedno špatné rozhodnutí a to auto mě mohlo srazit také (do táty přitom narazilo vlastně "jen" ze strany, ale do mě by napálilo přímo).

Přijela záchranka. Vyskákalo několik záchranářů a začali tátu vázat do takového toho stabilizačního lehátka, jestli víte, co myslím. To, co se dává lidem, kteří mají podezření na zlomeninu krku. Sestra se znovu rozbrečela a já s ní. Vytáhla jsem mobil a napsala esemesku Polly. Kdybyste se mě teď zeptali, proč jsem to udělala, nebudu vám schopná odpovědět. Já nevím. Prostě nevím. Byla jsem v těžkém šoku a tak nějak… potřebovala jsem svého Smíška. Znovu se omlouvám, Polly, jestli jsem tě vyděsila.

Pak k nám přišla nějaká domorodkyně. Anglicky mluvila ještě hůř, než já, ale podařilo se mi jí vysvětlit, co se stalo. Přijeli policajti a záchranka i s tátou odjela. Přišla mamka. Nesla několik zakrvavených kapesníků. Říkala, že táta bude v pohodě. Že jen potřebuje na tu ránu na hlavě několik stehů a že ho do těch stabilizačních věcí uvázali jen pro jistotu, kdyby to bylo ještě něco jiného. Dala nám tatranky a poprosila tu paní, jestli by nám nedonesla něco sladkého. Francouzka se objevila s dvěma balíčky sušenek, broskví a dvěma láhvemi s vodou. Povinně jsme to se sestrou musely všechno sníst a vypít. Domorodkyně se nabídla, že tátovo kolo, které bylo téměř napadrť, nechá u sebe. Mezitím přijely průvodkyně našeho zájezdu a mamka se s nimi domlouvala, co uděláme s kolem. Pak přišli i policisté a začali se s nimi na něčem domlouvat. To auto, které tátu srazilo, řídila nějaká sedmnáctiletá Francouzka. Byla na pokraji nervového zhroucení. Spolu s ní tam byl ještě její partner, její matka a asi ještě dva lidé. Naší průvodkyni se podařilo toho kluka přesvědčit, aby tátovo kolo odvezl k nám do hotelu, protože autobus sem pro něj zajet nemohl. Policisté to zakázali. Všechny je odvezli na výslech. Pak se ukázalo, že jediný, kdo to celé viděl zvenku (tzn. ne z toho auta) jsem byla já. Protože ale nejsem plnoletá (a v té chvíli jsem blahořečila všem bohům za to, že nejsem), měla tam se mnou jet i moje mamka, jako zákonný zástupce. Protože ale obě umíme francouzsky asi jen tak, abychom si objednaly čaj, nabídla se hlavní průvodkyně, že pojede s námi a bude překládat. Mamka ale odmítla nechat sestru s druhou průvodkyní, která měla zůstat hlídat naše kola a tak měla jet i sestra. Když se to policista dozvěděl, zbledl. Řekl, že se mu do auta vejdou jen dva lidé. Tak jsem jela já s průvodkyní. Cestou jsem si byla naprosto jistá, že nabouráme. Jezdili příšerně. Tam, kde byla povolená devadesátka, jeli policajti stodvacítkou. Jeden se ležérně jednou rukou opíral o volant, druhou něco mačkal na mobilu a sekal s námi zatáčky, jako kdyby to auto ukradl. Druhý měl vystrčenou ruku z okénka, odháněl ostatní příslušníky silničního provozu a řval na ně, ať uhnou. Houkačku zapnutou neměli.

Na stanici jsme se setkali s mamkou a sestrou. Policisté měli i druhé auto a zřejmě jsem vypadala tak příšerně (jak mě sestra laskavě upozornila), že se báli, abych se jim tam nezhroutila (od čehož jsem neměla daleko) a přivezli i mamku se sestrou. Vyslýchal nás tam v nějaké kanceláři asi služebně nejstarší policista (kolem čtyřiceti, zatímco ostatním bylo tak dvacet) vím jen, že měl neuvěřitelně modré oči. Vypadal dost rozpačitě. Zřejmě asi tolik lidí najednou v kanceláři neměl. Během výslechu tam chodili ostatní policisti a chtěli po něm rady. Průvodkyně překládala perfektně, ale ten policista byl naprostý idiot. Začal tam psát román a zřejmě bylo životně důležité do toho protokolu zanést, že jsem na dovolené s rodinou a že jsme obědvali ve Vannes…. A samozřejmě, tu důležitou část, kdy jsem tedy vyprávěla samotný incident, totálně zvrtal. Celkem jsme to upravovali třikrát. Pokaždé to vytiskl, přinesl, řekli jsme mu, co tam má špatně, znovu upravil, původní roztrhal, nové vytiskl, přinesl, zjistil, že tam má chybu atd. atd. atd. Nakonec jsme se na to všichni slavnostně podepsali a bylo to. Odvezli nás zpátky, ať už si poradíme sami. Cestou jsem si alespoň pořádně prohlédla to jejich auto. Moje dveře nešly otevřít zevnitř, asi aby jim zadržení nemohli pláchnout. Nad námi byla taková prapodivná konstrukce. Netuším, na co to bylo, ale vypadalo to děsivě. To auto bylo ale nesmírně pohodlné. Polstrované sedačky, velice vysoká podlaha, na sedačkách takové ty stojánky na jídlo a pití…. zase jeli jak vrazi.

Když nás vysadili, mamka zavolala tátovi. Dali mu v nemocnici postel a ani na něj nesáhli. Pořád řeší jen a jen pojištění….

Průvodkyně, která čekala na místě s kolama, nám řekla, že přijel jeden pán z našeho zájezdu, prostě vzal tátovo kolo na záda a odjel s ním do hotelu.

Ted už nás čekalo asi třicet kilometrů zpátky. Dostala jsem hroznou zimnici a naplno na mě dolehly účinky šoku. Není se co divit. Spala jsem ze svých obvyklých deseti hodin pět, prožila obrovský šok a pak mě ještě vyslýchala policie…

Cestu zpátky si moc nepamatuji. Průvodkyně jela s námi, aby nám ukázala cestu, protože jsme ani jedna nebyla dostatečně psychicky v pořádku, abychom totálně nezabloudily (což nedokážeme ani v plném vědomí). V hotelu jsme vybalily a…. přijel táta! Pustili ho z nemocnice, že mu nic vážného není, jen mu dali pár stehů na tu ránu na hlavě.

Máma mi ještě dala prášek na spaní. Beru je poslední dobou nějak podezřele často…


3. den 18.8.2014 - Táta se skoro nemohl hýbat. Měl strašlivě potlučenou levou část těla. Zůstal v hotelu a na cestu jsme se vydaly jen já, mamka a sestřička. Průvodkyně říkala, že cestou nemůžeme zabloudit. Jo, my jsme opět perlily. Hned na začátku jsme se zamotaly tak důkladně a dokonale, že jsme jednou silnicí projížděly asi třikrát, pokaždé v jiném směru. Udělaly jsme si tak vzorové kolečko, vykašlaly se na doporučenou cestu a jely po hlavní.

To bloudění probíhalo v městečku Auray, kde byl krásný přístav a rybářské domečky v původní středověké čtvrti zasvěcené svatému Goustanovi, patronovi rybářů. Na trhu jsme si potom koupily paellu (takové to rizoto s mořskými existencemi).


Strašně se mi líbí ty bretaňské domečky. Bílá omítka, vystupující kameny kolem dveří a oken, modré okenice, fantasticky barevné zahrady…. jestli nevyjde Skotsko, jdu sem!

V La Trinité-sur-Mer jsme překonaly most, zabloudily (což jsme zjistily až na půl cesty do města Carnac, kam se rozhodně jet nemělo a kam se jelo z kopce), na kruháči auto málem srazilo sestru (naštěstí ji o pár centimetrů minulo), znovu jsme zabloudily a pokračovaly do…

Carnac la Caneda - Legendární menhiroviště. Cáry mlhy deroucí se mezi obrovskými, vztyčenými kameny. Dolmeny a tumuly s jejich temnými otvory, kde dřív leželi dávní pohanští králové. Kvílení meluzíny prohánějící se pohřebními komorami těch, kteří se už dávno rozpadli na prach. Vřes, rozbouřené moře a samota plání, kde obchází Smrť… My tam měly sluníčko, hezky a naprosté bezvětří. A taky hromady a hromady turistů.

Naobědvaly jsme se v Pétit-Menec, což je zapomenuté menhiroviště kus od známého menhirového pole. Maličké, asi půl metru vysoké menhirky stojící uprostřed lesa. Bylo tam moc pěkně, ale opět jsme bloudily, než jsme to našly. A musím říct, že mě osobně se dost příčí jíst paellu uprostřed megalitických posvátných památek. Nu což, jídlo je jídlo.

Pak jsme pokračovaly po hlavní silnici na další kameny. Z toho stojí za zmínku Aligmentes de Kerlescan, což je menhirové pole.

Další, trošku terénově náročnější zastávka byl Cromlech de Kerlescan. Kromlech se říká několika menhirům, uspořádaným do nějakého tvaru, většinou kruhu. Tady to byl obdélník a obecně se tomuto kromlechu říká "paleolitické fotbalové hřiště". Na fotbalové hřiště to ale bylo moc úzké a dost mě ranilo, že nikdo nevzal moji teorii, že je to paleolitické hřiště na petang.

Kousek od něj stál obrovský osamocený menhir Le Géant du Manio. Byl vážně obrovský. Podle pověsti to je nějaký marnivý mladík, který stojí stranou proto, aby nemusel být začleněn do řady římských legionářů, kteří jsou proměněni v ty řady a řady menhirů.

Potom jsme ještě udělaly malou odbočku na Kercado, kde je nejstarší tumulus na světě. Tumulus je pohřební komora, něco jako více dolmenů dohromady. Na místě jsme potkaly ještě další lidi z našeho zájezdu, kteří nám doporučili, že vstup sice je za jedno euro, ale dá se to pohodlně obejít přes restauraci. Zachovaly jsme se však jako vzorní občané a poslušně zaplatily. Ale to jednání o tom, kdo z nás tří je vlastně dítě (prodavačce lístků bylo asi třináct a uměla jen francouzsky), byla zajímavá ukázka improvizované znakové řeči. Tumulus byl úžasný. Dost mě vyděsilo, když se tam muselo prolézat téměř po čtyřech otvorem metr krát metr, ale naštěstí se chodba postupně rozšiřovala. Tumulus tvořil takový kopeček a na jeho vrcholu stál menhir. Ještě jsme s mamkou měli kratší debatu na téma "zaměřování pomocí menhirů" a mohlo se jet na další menhirové pole.

Alignements de Kermario je asi největší menhiroviště v Carnacu. Nejdřív mě to dost zklamalo, protože jsem si představovala obrovské, pravidelné menhiry a místo toho tam stály vyrovnané maličkaté kamínky vypadající, jako kdyby prodělali těžkou fyzickou chorobu. Byla tam rozhledna, z níž se dalo krásně zhlédnout, jak jsou ty menhiry doopravdy vyrovnané do řad. Asi devět naprosto rovnoběžných řad kamenů, sem tam přerušených, jak si kamenochtiví vesničané toužili dát menhir do základů domu. Ty menhiry se směrem na východ pořád zvětšovaly a na konec byly opravdu velké a pravidelné.


Pak odbočka na vesnici Ménec. Další řady kamenů, tentokrát větší a pravidelnější. Aligmentes du Ménec. Ale těmi jsme jenom projely...

... a pokračovaly na velice zvláštní kromlech ve vesničce Ménec. Tento kromlech je neobvyklý tím, že probíhá samotnou vsí. Kamenný kruh, ve kterém si vesničané postavili své domy. Místo plotů teď mají menhiry, vjezd do garáže jim hlídají menhiry… neobyčejně zvláštní. V Ménecu jsme našly i strašně hezkou studánku. Ale už nebylo moc času, takže jsme vynechaly samotné město Carnac a po hlavní se vydaly do Plouharnelu.


Těsně před Plouharnelem, úplně u silnice stojí malý domeček (strašně se mi líbil) a obrovský… dolmen. A auta kolem toho jezdí stovkou, ani se neohlédnou! Důkladně jsme to prolezly a sestra spadla do ostružin.


V Plouharnelu se nám podařilo objevit skvělý krámek s palačinkami, takže jsme ukořistily pár výborných, francouzských crép a sklenici takového strašně dobrého citronového patlání. Z Plouharnelu se jelo dál na Erdeven, kde nás měl nabrat autobus. V půlce jsme odbočily na Crucuno, kde byla jednak odbočka na Aligments de Kerzerho a jednak další dvě megalitické památky. Jednou z nich byl obrovský dolmen, jehož překladní kámen (takový ten nahoře) je největší na světě a druhou byl další čtvercatý cromlech, na kterém vůbec nebyli lidé a našly jsme ho jen omylem.


Odbočkou jsme se vydaly na Aligments de Kerzerho . To je les, kde jednak má být obrovský, přístupný tomulus, jednak další řady kamenů a pak hlavě čtyři obři z Kerzerho, což jsou čtyři obrovské, šestimetrové menhiry. My jsme ale zřejmě našly špatnou odbočku, takže jsme, až na ty obry (kde jsme našly zbytek výpravy, který nás dovedl k autobusu a k dalším řadám menhirů), žádné megalitické památky neviděly. Ale zato jsme se skvěle projely ostružiním, vrákaly kola přes potok a vyzkoušely si, že pojem "francouzský les" je něco, co se našemu lesu vůbec, ale ani v nejmenším nepodobá. Autobus stál přímo u jedněch těch řad, takže se nám ještě podařilo udělat v klidu pár fotek, když se nakládaly kola.




4. den 19.8.2014 - Dnešní den měl být úplně bez kol. Přejezd do kraje Finistére a pěší návštěva města Pont-Aven a Concarneau. Táta autobus snášel dost špatně, alespoň však nemusel být celý den v hotelu.
Pont-Aven - Gauguinovo půvabné městečko. Jako první jsme sprintili do Lesa lásky a ke kapli Trémalo, neboť jsme ji chtěli stihnout otevřenou. Vůbec netuším, proč se Les lásky jmenuje tak, jak se jmenuje. Kdyby tam milenci chtěli provozovat to, co většinou provozují, museli by nejdřív použít křovinořez. Zřejmě jsou Francouzi jaksi odolnější než ostatní národy. Kaple Trémalo naproti tomu byla vážně úžasná. Sice mě dost překvapily její nezvyklé proporce (převislá, skosená střecha) a schůdky, vedoucí na zvoničku.

Ale uvnitř byl kostel úchvatný. Pominu teď slavnou sochu Krista na kříži, podle kterého maloval Gauguin svůj slavný obraz "Žlutý Kristus"

Mě okouzlily vyřezávané trámy a dřevořezy na pásu pod střechou. Věřte nebo ne, trámy drželi vždy dva vyřezávaní draci. Bylo to tak hrozně divné, tak hrozně… nekřesťanské. Jsem přesvědčena, že bretaňská zbožnost pochází z toho, že si své stará pohanské bohy zkrátka přeměnili do křesťanských svatých, dali tomu navrch pozlátko a doopravdy pořád více méně věří ve své pohanské bohy a díky tomu je jejich víra tak silná. Opatrně jsem se zkusila mamky zeptat, jestli by ti draci nemohli náhodou být hroši (měli hroší uši) mamka dostala hysterický záchvat smíchu a celý kostel se na nás díval dosti nevraživě. Pak mi to připomínala celý další týden. Ty dřevořezby byly také velice zajímavé. Několik zelených mužů, kteří měli, velice neobvykle, to listí modré, oranžové a červené a spoustu dalších postaviček.

Zpátky ve městě jsme se potkaly s tátou, dostaly tip, kde se dá ukrást dobré jídlo, a stavily se u mlýnů u řeky. Sympatické městečko.

Concarneau - Město, kde jediné co, kromě mírně se rozpadajících paneláčků je, je pevnost a muzeum rybolovu, kterému jsme s vědomím naší chabé francouzštiny zamávali a radši šli na kešku :-).
Ale pevnost byla vážně hezká. Jestli jste někdy byli v Carcassone, víte, o čem mluvím. Středověké město skrývající se za hradbami pevnosti. Tady ještě okořeněno tím, že šlo o ostrov. Procházka po hradbách byla hezká, pohled na břidlicové střechy úchvatný jen bylo dost otravné, že jsme na ty hradby lezli asi třikrát, neboť byly v několika místech dost nelogicky zamřížované a muselo se na druhou stranu mříže projít přes celé městečko. Ale městečko vážně hezké, středověké domečky a tak dále… Jen byla docela zima.


Ubytování v Pont-l'Abé a večer ještě procházka po místních keškách v parku Cammelie a obhlédnutí začátku zítřejší trasy.

Pokračování někdy příště...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Delfi Delfi | Web | 17. září 2014 v 15:25 | Reagovat

Panebože,chudáku! :-(

2 Aredhel Aredhel | Web | 17. září 2014 v 15:51 | Reagovat

Ech...

Víš, že jsi mě málem rozbrečela? Ne, fakt, málem jsi rozplakala noldorskou elfku, buď na to hrdá. To se nestává. Obdivuji ale, jak pohotově si se zachovala, a že jsi tak dlouho dokázala zůstat klidná. Myslím, že jsi byla úžasná.
Jinak, všechny ty menhiry, dolmeny a tumulusy znějí úchvatně a hlavně staře. Miluju všechny starobylé, kamenné věci!

3 Irith Irith | Web | 17. září 2014 v 16:01 | Reagovat

[2]: Cože? Fakt? Beru to jako nejvyšší poctu.

Asi adrenalin. Prostě dokud mě bylo potřeba, dokud jsem fakt mohla něco udělat, byla jsem absolutně, ledově klidná. O to víc to ale bylo horší potom...

Jojo :-D Já jsem zase spíš ulítlá na kostely a podobné architektonické vymoženosti. Výchova...

4 Clarissa Clarissa | Web | 17. září 2014 v 17:37 | Reagovat

[3]: Ten pocit jsem taky zažila. Dokud je potřeba pomoc a ty máš co dělat, uvažuješ racionálně. A pak, když už to za tebe převezmou záchranáři, sedneš si a rozklepeš se jak osika.

Přinejmenším aspoň lidi kolem byli duchapřítomní. Někteří lidé by prostě procházeli kolem s výrazem "Nevidím, nebudu se do toho míchat".

A vůbec, jak je tátovi teď?

Každopádně ta konspirační teorie s draky se mi líbí.
Třeba vikingové snadněji přijali křesťanství i díky tomu, že křesťanský kříž je hodně podobný jejich znaku kladiva Mjollni boha hromu Thora, který vikingové používali jako amulet.
Takže, co tím chci říct - možné je všechno. :-)

Ty bretaňské domy vypadají fakt útulně. Nebyla jsi náhodou v nějakém vevnitř?

Jo a nemůžu odolat se nezeptat... budou i tolkienovské postřehy? ;-)

5 Irith Irith | Web | 17. září 2014 v 17:46 | Reagovat

[4]: No, duchapřítomní, jak se to vezme. Záchranku Francouzi zavolali až na mámin nátlak, lékárničku v autě neměli a ti policisté byli fakt idioti. Jo a v nemocnici tátu nechali asi tři hodiny jen tak ležet a řešili pořád jen pojištění, než se uvolili se na něj podívat.
Už je mu dobře. Celý týden chodil dost špatně a byl příšerně potlučený, zvlášť levá noha na tom byla hodně zle.

Bohužel nebyla. Ale oknem je vidět, že tam mají spoustu rybářských cerepatiček - modely lodí, lodní okénka apod...

Jo, budou, ale je jich strašně málo. Holt to není tak dokonalé jako Skotsko.

6 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 17. září 2014 v 20:04 | Reagovat

Přiznám se, že vůbec nevím, co mám napsat. To s tvým tátou je strašné. Aspoň, že už mu pak bylo trochu lépe. O té domorodkyně bylo vážbně hezké, že vám pomohla. tady v Praze by to udělal asi málokdo. Ti doktoři v nemocnici byli vážně příšerní a policisti taky. V Bretani to teda vedou, jen co je pravda.
Jinak jsem se sice dost ztrácela mezi těmi pojmy a jmény, ale stejně je to skvělý článek. Já už jsem na kolo zanevřela kvůli jednomu šílenému výletu, kdy jsem se strašně vyčerpala a dvakrát jsem se málem rozbrečela.
Už se těším na další část.

7 Irith Irith | Web | 17. září 2014 v 20:20 | Reagovat

[6]: Jéj, ty se máš. Já to mám ještě dobré, kolo musím povinně vytahovat jen málokdy, ale Pollyin tatínek je na tohle strašný raz a nudí ji jezdit na kole každý víkend, i když ji strašně bolí kolena (růstové problémy). Jo, to znám, u mě tohle bylo na Vítkově kameni, děs.
Díky moc za pochvaly!

8 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 19. září 2014 v 17:51 | Reagovat

Není žádným tajemstvím, že Francie jako stát není nijak zvlášť proslulá kvalitou svých záchranných služeb, ale tohle je prostě moc. Vůbec netuším, co bych dělal, kdybych se dostal do tak strašné situace a neviděl žádnou snahu ze strany okolí něco udělat. Ještě že to nakonec dobře dopadlo a Smrť si bude muset odejít sekat jinam.
K obsahu: strašně bych chtěl vidět menhir a nejlépe si i jeden vztyčit na zahradě, klidně i s těmi dřevěnými hrochy na ozdobu :-D a potom si koupit zlatý srp a vydat se sekat jmelí (ano, odsud nejspíš pochází většina Bretaňských mystifikací) ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama