Zrádce

11. srpna 2014 v 8:28 | Irith |  Jednorázové povídky
No, stalo se, co se stát muselo. Kdysi jsem četla nějaké anglické povídky, zabývající se tématem co by kdyby, konkrétně, jak je ta scéna na začátku Dvou Věží, jak Stromovous nese Smíška a Pipina lesem a hodí je k nohám Bílého čaroděje, o kterém si všichnmi myslí, že je to Saruman, ale on je to Gandalf. Takže co by se stalo, kdyby to doopravdy Saruman byl. Tuto povídku jsem zadala Clarisse zde - v povídkách na přání. Naštěstí jsem na to zapomněla. No, ale pak jsem se o tom nějak začala s Clarissou bavit a já dostala nápad. Předem se omlouvám, je to velice smutné a velice nelogické :-) Ne, není to brutální, rozhodně ne moc, jen je tam na konci smrt jedné z postav. Je to takový boj mezi tím, co je správné a tím, co je dobré. Ale pak mě napadla i druhá verze. Takže, napíšu druhou povídku, s názvem Vykoupení (Edit: povídka byla napsána, a již je vydaná), která má úplně stejný začátek, ale končí jinak. Je taková hořko-sladká ale oproti téhle je tam mnohem víc toho sladkého.

Upozornění: Nečtěte, pokud máte/nechcete mít deprese. Polly mě potom málem zabila.
Ale třeba se stane zázrak jako s Ranami a tuto povídku moc neodsoudíte. Naděje umírá poslední :-)


Zrádce

Saruman si opřel lokty o stůl, spojil prsty k sobě a přes vzniklou stříšku se zamyšleně zadíval na skřeta, který stál před ním. Zuřil. Jak to, že ti hobiti vzdorovali? Jak to? On, největší čaroděj dnešního světa, Saruman Bílý, který už dlouhé roky držel svou vůlí v područí celý Rohan a jejich krále Theodena. On, který už desítky let klamal celou Bílou radu, tajně si budoval vlastní armádu skřetů a zlých lidí. On, jehož vůle byla neporazitelná, nedokázal zlomit dva malé hobity. Bylo to neuvěřitelné. Ti malincí lidičkové, nedůležití a slabí ve své malosti mu dokázali vzdorovat! Nedokázal je porazit a donutit je, aby mu řekli všechno, co ví. Samozřejmě, nakonec by je zlomil, ale ted potřeboval především rychlost. Musel je rychle donutit, aby mu řekli všechno, co ví, nemohl otálet. Ale ti hobiti stále vzdorovali. Možná měl Gandalf pravdu. Možná doopravdy bylo v těch hobitech víc, než se zdálo. Saruman zavrtěl hlavou a zkřivil rty do ošklivého úsměvu. Ne. Nikdo mu nebude vzdorovat, nikdo! Už věděl, jak je zlomí.



*****

Přitáhl jsem si kolena pod bradu a opřel se o stěnu. Kolem levého kotníku jsem měl připevněný tlustý řetěz, který vedl k okovu ve zdi. Jak dlouho už jsem tu byl? Týden? Dva? Jak dlouho už to bylo od chvíle, kdy nás, mě a Smíška, Stromovous zradil a vydal nás Sarumanovi? Kolik času už uběhlo od chvíle, kdy nás Saruman naposled vyslýchal? Hrdlo se mi sevřelo a já ucítil známý osten paniky. Kde byl Smíšek? Co mu udělali? Proč nás rozdělili? Proč to muselo takhle skončit?

Pěsti se mi sevřely a do tváří se mi nahrnula krev. Stromovous. Ten senilní shnilý strom! A my mu věřili. My si mysleli, že nás odnese do bezpečí. Myslel jsem, že už nás nebude čekat nic hrozného, potom, co jsme utekli skřetům. Ale Stromovous nás prodal. Prodal nás Sarumanovi za slib, že se Fanghornu ani nedotkne. Hodil nás Sarumanovi k nohám jako štěňata! Potom to bylo hrozné, horší, než když nás nesli skřeti. Saruman nás kouzlem omráčil a dopravil k sobě do Orthancké věže. Probudili jsme se na podlaze jeho zasedací síně, každého nás drželi dva skřeti, třásli s námi a lili nám do krku nějaký odporný lektvar, horší, než ten, který používal Uglúk a jeho Skuruti. Pak nás Saruman vyslýchal. Chtěl vědět, kde je Prsten, kdo ho nese a takové věci. Ale neřekli jsme mu to. Začal nás mučit. Cítil jsem, jak proti mně tlačí nějaká cizí, zlá mysl a snaží se mi proniknout do hlavy, aby ze mě vytáhla všechno, co chce vědět. Ale já jsem bojoval. Oba jsme bojovali, já i Smíšek. Viděl jsem ho, jak klečí na zemi vedle mě a to mi dodávalo odvahu. On se nevzdal. Bylo nemyslitelné, abych se vzdal já. Potom přišla bolest, nesnesitelná, pálivá bolest. Vznášel jsem se ve tmě a všude kolem mě byl ohen, pálil mě a ničil a pořád se kolem mě ozýval ten hlas: "Řekni mi to, řekni mi, kde je Prsten a nechám tě jít," Sarumanův hlas, zlý hlas protkaný kouzly. Ale já jsem vydržel. Ani Smíšek nic neřekl, oba jsme vytrvali. Tak to pokračovalo několik dní. Každé ráno nás skřeti odvlekli do Sarumanovi síně. Tam se z nás Saruman snažil všemi možnými sliby, výhružkami a mučením dostat, co víme. Nic jsme neřekli. Večer nás skřeti zase hodili do naší cely a my věděli, že máme celou noc na to, abychom se připravili na další den mučení. A pak to najednou skončilo. Jednou ráno přišli skřeti jako obvykle. Ale tentokrát odvlekli ven jenom Smíška, mě nechali tady. Pak už jsem o Smíškovi neslyšel. Neslyšel jsem o ničem. Jen večer mi jeden skřet přinesl jídlo. Plátky chleba a kus sýra. Nevím, jak dlouho už tady jsem, sám. Ani nevím, proč mě vlastně Saruman nechal být. Zuřivě jsem si začal vytírat slzy z očí. Ne, lhal jsem. Vím, co se stalo. Je jen jediná možnost, proč mě Saruman ušetřil a přestal mě mučit. Trápil místo mě Smíška. Mučil ho s tím, že trpí místo mě. Bylo to tak nespravedlivé! Měl si vybrat mě! Měl jsem to být já, kdo trpí, ne můj bratranec! Kdybych o něm jenom věděl, kdybych jen věděl, že je v pořádku. Kdybych věděl, že není mrtvý!

Dveře mé cely se najednou otevřely. Opatrně jsem vzhlédl a schoulil se ještě víc. Co se děje? Vždyt přece ještě není čas na jídlo.

"Vstávej! Koukej se zvednout, ty mrnavej trpajzlíku!" zahřměl hlas.

Garnšák. Ten odporný skřet, který mi každý večer nosil jídlo a nikdy si přitom neodpustil pár kopanců. Opatrně jsem se postavil a sklopil oči.

"Šarkan s tebou chce mluvit," ucedil Garšnák a vytáhl mě za vlasy, jelikož jsem si, dle jeho soudu, nestoupnul dost rychle.

Zamrkal jsem bolestí, když mi brutálně stáhl z kotníku řetěz a vyklopýtal směrem ke dveřím, když do mě zezadu strčil, aby mě popohnal.

Kulhal jsem před ním tmavými chodbami Orthanku a snažil se nemyslet na to, co mě čeká. Pomalu se mě znovu začínala zmocňovat panika. Proč si mě nechal Saruman zavolat zrovna ted? Co mi chce? Zemřel snad Smíšek a chce tedy místo něj mučit mě?



"Ven!" řekl Saruman tvrdým hlasem.

Garšnák mě strčil dovnitř a uctivě zavřel dveře. Sám zůstal venku. Zamrkal jsem. Oproti temnotě mé cely tady bylo přímo oslnující světlo. Když si mé oči trochu zvykly, zamžoural jsem do místnosti před sebou. Vypadalo to tu přesně tak, jak minule. Jen tu ted nebyli žádní skřeti. Saruman seděl na svém trůně a v ruce držel svou hůl. Díval se na mě a nepatrně se usmíval. U jeho nohou ležela malá hromádka…

"Smíšku!" vykřikl jsem a vrhl se ke zhroucené hromádce šatstva, která ležela u Sarumanových nohou.

Byl to on. Byl to můj Smíšek. Ležel na břiše a slabě sténal.

"Ach Smíšku," šeptal jsem a převrátil ho něžně na záda.

Dech se mi zatajil a slzy mi znovu vnikly do očí. Vypadal příšerně. Museli ho strašlivě mučit. Tělo a končetiny měl samou modřinu, záda rozedraná do krve, zřejmě od bičování, na hrudi měl několik ošklivých popálenin a na pravém lýtku ránu, připomínající kousnutí. Obličej měl změněný k nepoznání. Nos měl trochu nakřivo a ošklivě mu z něj krvácelo, zřejmě ho měl zlomený. Jedno oko měl tak napuchlé, že na něj vůbec neviděl a pod druhým ošklivou řeznou ránu. Slabě sténal. Objal jsem ho a pokusil se mu setřít krev z obličeje. Něco mi ale uhodilo do ruky a zkroutilo mi ji za zády. Vzhlédl jsem.

"Nedotýkat se," zavrčel Saruman a švihl svou holí. Neviditelná síla mě pozadu odmrštila od Smíška a já přistál a tvrdých kamenných dlaždicích.

Saruman sestoupil z trůnu. Díval se na mě, cítil jsem, jak mě jeho oči propichují skrz naskrz. Vytáhl Smíška za vlasy a zvedl ho nad zem.

Vykřikl jsem.

Saruman jím mrštil zpátky a Smíšek bolestně zaječel. Vrhl jsem se k němu, ale nějaká síla mě opět zastavila. Nemohl jsem se ani pohnout.

"Zemře," řekl Saruman. "Už ted je na prahu smrti. Pokud přikážu svým skřetům, aby ho ještě chvíli mučili, zemře."

"Ne!" zašeptal jsem a pokusil se bojovat proti těm neviditelným poutům, která mě držela na místě.

"Ano," ušklíbl se Saruman. "Ale může přežít, pokud…. pokud mi řekneš všechno, co chci vědět."

Zavrtěl jsem v slzách hlavou.

"Chceš být zodpovědný za jeho smrt? Chceš, aby zemřel, chceš, aby jeho život byl utracen jen proto, že jsi mi odmítl říct pár bezvýznamných maličkostí?"

Zavřel jsem oči. "Nechte mě, abych si s ním promluvil," zašeptal jsem. "Prosím!"

Saruman si mě přivřenýma očima pozorně prohlédl a přikývl. "Ano, ale jestli se o cokoliv pokusíš, oba vás okamžitě zabiju."

Cítil jsem, jak ta síla, která mě držela na místě, zmizela. Klopýtavě jsem se rozeběhl k Smíškovi.

"Smíšku?"

"Ano, Pipe," zašeptal.

Úlevou se mi tak rozbušilo srdce, že jsem málem zapomněl na Sarumanovo varování a Smíška objal.

"Smíšku slyšel jsi…" začal jsem.

Smíšek maličko přikývl. "Nesmíš mu nic říct, Pipe. Nesmíš nás zradit. Nic mu neříkej."

"Ale Smíšku, pak tě zabijí!"

"Já vím, Pipe. Ale pokud se mám obětovat pro to, aby byl Sauron zničen, klidně to udělám. Ne Pipe, nesnaž se mě zachránit. Nic mu neříkej."

Zavrtěl jsem hlavou.

Smíšek se na mě maličko usmál, dolní ret mě rozseknutý. "Skonči to, skonči to pro nás oba. Jedině tak může být Sauron poražen"

Pozadu jsem od něj odstoupil. Co mám dělat? Co mám proboha jen dělat?

Smíšek otočil hlavou a podíval se na mě. V tu chvíli jsem byl odhodlaný mlčet. Poslechnout Smíška a nic Sarumanovi neříct. Stydím se za to. Jak jsem si jen mohl myslet něco takového? Jak jsem jen mohl chtít obětovat svého bratrance? Jak jsem mohl chtít udělat to, co je správné, ale zničit to, co je dobré?

"Tak co?" zeptal se mě Saruman. "Necháš ho zemřít?"

"Skonči to, Pipe!" slyšel jsem, jak Smíšek zašeptal. V očích měl strach, ale i odhodlání. Doopravdy byl připravený zemřít.

Odvrátil jsem se od něj. Nevydržel bych se na něj dívat, když jsem se je chystal zradit. Je všechny, celou Středozem.

V duchu jsem se Smíškovi omluvil a podíval se přímo na Sarumana.

"Řeknu vám všechno."



Zradil jsem. Zradil jsem všechny své přátele a vše, v co jsem věřil. Zavinil jsem tisíce a tisíce zbytečných smrtí.

Udělal bych to znovu.



Saruman mě vyslýchal dlouho. Řekl jsem mu všechno. Všechno, co chtěl vědět. Kde je Prsten, kdo ho má, kde je Gandalf, jak silný je Aragorn… řekl jsem mu všecičko. Pak nás Saruman propustil. Slíbil mi, že už se Smíška ani nedotkne a přikázal skřetům, aby mi do vězení přinesli umyvadlo s vodou a čisté obvazy, abych mohl Smíška ošetřit. Pak nás odvedli zpátky do cely. Tentokrát mě ale nepřivázali ke stěně řetězem. Garšnák prostě vedle mě položil Smíška a umyvadlo s obvazy a odešel. Nic neřekl, ani mě neuhodil, jako obvykle.

"Smíšku?" zeptal jsem se a jemně s ním zatřásl.

Otevřel oči. Ale nepodíval se na mě.

"Smíšku, to jsem já, tvůj Pipin," zavolal jsem a otřel mu vlhkou žínkou krev z obličeje.

"Nemluv na mě. Nejsi můj bratranec. Už ne," zašeptal.

Měl jsem co dělat, abych slova zachytil, ale význam byl jasný.

Nahrnuly se mi slzy do očí, ale kousl jsem se do rtu, neřekl ani slovo a opatrně mu sundal košili, abych mu mohl obvázat žebra.



Smíšek se doopravdy uzdravil. Skřeti mi každé ráno přinesli čerstvou vodu a nové obvazy, abych mohl ty staré vyměnit a Smíškovi začalo být lépe. Měl ošklivou horečku, ale seděl jsem u něj celou noc a chladil mu čelo žínkou, namočenou do vody. Nikdy mi nepoděkoval. Nechával jsem mu své porce jídla, aby měl dost síly uzdravit se. Beze slova vždycky snědl všechno, co jsem mu dal a vůbec o mě nezavadil očima.

Pak už si začal obvazy vyměňovat sám. Jen záda mu pořád krvácela a tam si sám nedosáhl, takže tam jsem mu pomáhal já. Vždycky ke mně jen mlčky přišel, sundal si košili a podal mi nový obvaz. Nic neřekl. Nikdy. Já si po nějaké době zvykl nemluvit také. Jen jsem mu omotal obvaz kolem hrudi. Cítil jsem, jak se pod mými prsty jeho kůže chvěje. Věděl jsem, co se stalo. Nenáviděl mě. Nenáviděl mě proto, že jsem ho zradil. Nenáviděl mě, že jsem ho neposlechl a způsobil Sauronovo vítězství. Byl jsem zrádce. Neměl mi co říct. Zradil jsem. Udělal bych to znova.



Asi po týdnu si mě Saruman začal pravidelně brát do své síně. Nutil mě dívat se do takové smolně černé koule, říkal jí Palantír. Byl to vědoucí kámen, jeden z těch, o kterých nám vyprávěl Boromir. Saruman mě přiměl sledovat všechny ty věci, které má zrada způsobila. Chtěl mě tak mučit. Chtěl mě mučit pohledem na ty hrůzy, které jsem zapříčinil. Viděl jsem všechno. Viděl jsem, jak skřeti zajali Froda se Samem a odvlekli je do Barad-dur. Viděl jsem Frodovo mučení a smrt. Viděl jsem, jak se Sam oběsil poté, co jeho pán zemřel. Viděl jsem, jak Sarumanova armáda zničila Rohan, pobila jeho obyvatele, pobořila vesnice a zem spálila ohněm. Viděl jsem smrt Bílé paní Rohanu, Eowyn, která padla, když jako poslední bojovník bránila Zlatu sín Edorasu. Viděl jsem Grímu Červivce, jak zrádně zabil rohanského krále Theodena. Viděl jsem, jak Eowynin bratr Eomer uprchl. Sám s několika věrnými. Psanec bez domova. Viděl jsem, jak Sauronova armáda vtrhla do Lorienu. Lorien se za cenu strašlivých ztrát ubránil. V Bitvě o Lothlorien zemřel i Legolasův otec, král elfů Thranduil, který přispěchal Galadriel na pomoc. Vím, jak padl Aragorn, syn Arathornův, poslední král Gondoru. A viděl jsem i, jak se Arwen vrhla z útesu do moře. Raději volila smrt, než život bez Aragorna. Viděl jsem, jak zemřel Denethor, správce Gondoru. Zešílel a sám padl na svou dýku. Viděl jsem bitvy, smrt a mučení. Viděl jsem, co má zrada způsobila. Tekly mi slzy a padaly na žhnoucí povrch koule. Chtěl jsem ji pustit, nevidět to, co jsem provedl. Ale Saruman se vždycky jen smál a donutil mě dívat se dál. Lituji je, lituji je všechny. Je mi to líto, je mi to tak strašně moc líto. Ale nelituji toho, co jsem udělal.

Udělal bych to znovu.

Když jsem se po prvním večeru, stráveném pohledem do Palantíru vrátil, zjistil jsem, že Smíšek přesunul mé lůžko do opačného konce místnosti, než spal on. Vždycky jsme spali vedle sebe, už jako úplně malí. A ted mě odstrčil. Odvrhl mě pryč. Šel jsem spát a ve spánku jsem plakal. Nad těmi zmařenými životy, které jsem viděl. Potřeboval jsem Smíška víc než kdy dřív. Potřeboval jsem, aby mě objal a řekl mi, že to bude v pořádku, že mi pomůže. Ale on nepřišel. Nepomohl mi. Musel mé vzlyky slyšet, ale nezvedl se a nezeptal se, co se mi stalo. Už jsem ho nezajímal.

Mnoho nocí jsem se budil, otočil se a viděl Smíška tak daleko ode mě, jak se chvěje zimou, protože mu skřeti sebrali plášt. Mnohokrát jsem se v noci zvedl, rozepnul jsem svůj plášt a přikryl ho s ním. A vždycky mi ho po pár minutách vrátil. Odmítal se ho dotknout, jen ho hodil směrem ke mně a dál se třásl zimou. Nesnášel mě. Zradil jsem, a proto mě nesnášel. Udělal bych to znova.



Pak mě Saruman přestal mučit pohledem do Palantíru. Mohlo to znamenat jen jediné, naši… Smíškovo přátelé začali vyhrávat a Saruman se musel zoufale bránit. Celé dny jsem ted proseděl v rohu naší cely, tiskl si kolena pod bradu a přemýšlel. Smíšek seděl v rohu proti mně. Ani jednou se na mě nepodíval, ani jednou na mě nepromluvil.

Po pár dnech bylo jasné, že jde Sarumanovi opravdu do tuhého. Všichni skřeti zmizeli, Orthank byl prázdný. Poslal je všechny do poslední zoufalé bitvy. Doufal jsem, že Saruman prohraje. Pokud by totiž vyhrál, určitě by nás, mě i Smíška vydal Sauronovi a ten by nás zabil. Ale pokud by Galadriel, Eomer a ten Boromirův bratr zvítězili, mohli by nás osvobodit a Smíšek by byl volný. Na mně nezáleželo. Mě popraví, at zvítězí kdokoliv. Zrada se trestá smrtí.



Asi dva týdny po tom, co si mě Saruman přestal brát do věže, bylo jasné, že se něco stalo. Věž se najednou otřásla a já zaslechl odporný, bolestný výkřik. Sarumanův výkřik. Pak bylo ticho. Vstal jsem a zády se přitiskl ke stěně. Koutkem oka jsem viděl, jak Smíšek udělal to samé. Co se děje? Je Saruman mrtvý? Obléhá Orthank nějaká cizí armáda?

Pak se najednou dveře zatřásly a zřítily se na podlahu. Ve dveřích stál Gimli s Legolasem a dívali se na nás.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Gimli Smíška.

Smíšek přikývl a lehce trhnul rameny směrem ke mně. Legolas zachmuřeně přikývl. Přistoupil ke mně. Zavřel jsem oči. Nevěděl jsem, co mi chce udělat, ale nechtěl jsem se na to dívat.

"Zradil jsi nás. To ty jsi způsobil smrt mého otce," zasyčel.

Přikývl jsem. Ano, zradil jsem.

Udělal bych to znovu.

Legolas mě chytil za rameno, prudce mě otočil a svázal mi ruce za zády. Pak mě vyvedl ven, ven z cely. Dole, před Orthankem čekalo na trávníku několik jezdců. Poznal jsem Gandalfa. Ano Gandalfa. Saruman mi totiž v Palantíru spíše nedopatřením ukázal i jiné věci, než smrt. Gandalf se vrátil. Přežil svůj pád a vrátil se jako Gandalf Bílý. Pak tu byl Eomer a Faramir, ten Boromirův bratr. A potom ještě asi deset vojáků, které jsem neznal. Všichni mě pozorovali a v očích měli nenávist. Zvítězili. Porazili Saurona jednou provždy, ale díky mé zradě zemřelo mnohem více jejich příbuzných a kamarádů.

Ano, zvítězili. Jakkoliv se to zdá nemožné. Poprvé, od zrodu světa se totiž lidé, elfové a trpaslíci spojili a postavili se s požehnáním Valar společnému nepříteli. Poprvé všechny kmenu trpaslíků, elfů a lidí zapomněli na vzájemnou nenávist a stmelili se. Galadriel se potom sama vypravila do Sauronovy pevnosti. Obestřela ho svými kouzly, Prsten mu sebrala a hodila do Hory Osudu. Ale byla přitom smrtelně zraněna.

Oni zvítězili, Středozem byla zachráněna. Já jsem zradil.

Udělal bych to znovu.

Nemohl bych Smíška nechat zemřít, musel jsem si zvolit to, co bylo dobré, i když ne správné. Vím, že jsem zradil a lituji toho, je mi strašně moc líto všech těch zbytečných smrtí, které jsem způsobil. Ale udělal bych to znovu.

Vím, jak se dozvěděli o mé zradě. Palantír v Minas Tirith a Galadrielino zrcadlo jim řekli vše. Zradil jsem. Byl jsem mrtvý.



"Půjde do Gondoru, tam nad ním bude vynesen soud," řekl Gandalf.

Navlékli mi kolem krku smyčku z lana a přivázali ji za koně Faramira, nynějšího správce Gondoru. Smíška vzal před sebe na koně Eomer, ale já měl jít za nimi po svých. Zrádce si nezaslouží pohodlí.

"Počkej, půlčíku, vezmu tě před sebe," řekl mi o dvě hodiny později Faramir.

Byl jsem mu za to vděčný. Už jsem sotva pletl nohama a celou výpravu jsem hrozně zdržoval. Mysleli si, že jsem to udělal schválně. Že chci soud v Gondoru oddálit, co to jde. Ale proč bych to dělal? Zabijí mě, at udělám cokoliv. Ten soud byl jen tak pro efekt. Kdyby Legolas mohl, zabil by mě už v té cele. Zradil jsem, nezasluhoval jsem život.

Udělal bych to znovu.



"Peregrine Brale, synu Palladinův. Jsi obviněn ze zrady, která způsobila smrt tisíců nevinných lidí. Jsi obviněn ze smrti Aragorna, syna Arathornova, Arwen Večernice, Eowyn Rohanské, Froda Pytlíka, Sama Křepelky…."

Zavřel jsem oči a nechal slzy, aby mi konečně začaly proudit na tvář. Frodo a Sam. Jsou mrtví. Kvůli mně. Zradil jsem je všechny.

Udělal bych to znovu.

"Chcete někdo něco říct pro jeho obhajobu?" zeptal se soudce.

Podíval jsem se na Smíška. Seděl v první lavici, byl bledý jako stěna a tvář se mu proměnila v masku bez citů a bez výrazu. Za celou dobu se na mě vůbec nepodíval.

"Chcete někdo něco říct pro jeho obhajobu?" zeptal se soudce znova.

Smíšek mlčel. Já také mlčel. Co bych měl říct?

Udělal bych to znovu.



Stál jsem na bedýnce od dýmkového koření na hradbách Gondoru. Všude kolem mě stály davy lidí a nenávistně si mě prohlíželi. Měl jsem na krku navlečenou oprátku a čekal jsem na svou smrt. Smíšek stál v první řadě. Nedíval se na mě.

"Peregrine, byl jsi odsouzen na smrt," řekl Gandalf.

Legolas ke mně přišel a chystal se podkopnout bedýnku, která mě udržovala při životě.

"Udělal bych to znovu," zašeptal jsem.

Smíšek se na mě podíval. Naše pohledy se střetly. Po tváři se mu koulela jediná slza.

Pak jsem cítil, jak Legolas kopnul.

Smyčka se mi utáhla kolem krku.

Pohltila mě tma.

Udělal bych to znovu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 11. srpna 2014 v 10:54 | Reagovat

Fascinující. Úplně jiné, než všechno, co jsem na tomhle blogu zatím četl. Silný námět, temné provedení. Zase jsi nám všem ukázala hobity z jiné stránky. Možná to překonává i Otázku... prostě 10/10 bez nejmenšího zaváhání.

PS: A na realističnosti tak strašně nezáleží - příběh má přednost.

2 Aredhel Aredhel | Web | 11. srpna 2014 v 11:50 | Reagovat

Úžasné Irith,doopravdy, je to jedna z nejlepších povídek, jaké jsem tu četla. Něco depresivního, silného, emočně vypjatého = něco pro mě. Zvlášť se mi líbí výčet hrdinských smrtí různých postav, ale toho si nevšímej, já jsem trochu divná. :-)

3 Irith Irith | Web | 11. srpna 2014 v 13:40 | Reagovat

No já se picnu!
Fakt, jak to vypadá, tak nejlepší jsou ty povídky, u kterých si říkám, jak je to strašlivé, že něco takového se vůbec nedá publikovat....
Díky moc za pochvaly. :-D
A... no, počítejte s tím, že se bude něco podobného objevovat častěji. Mám totiž několik "období" nejdřív jsem psala hlavně romantiku, ta mě ted nebaví a tak píšu spíš humorné. Ale občas to na mně spadne a já si "pro odlehčení" napíšu něco tragického, temného.
Takže se bojte! ;-)

4 Clarissa Clarissa | Web | 11. srpna 2014 v 16:09 | Reagovat

Přesně, zase jsi dokázala ukázat hobity i z další stránky a přispět tak k naší cestičce mířící k hobitům.
Otevřít nám oči nebo jak jsi to nědke psala. :-D

Ačkoliv musím říct, že já bych to asi na Pipinově místě neuděla.
Nevím proč, nikdy jsem v sobě neměla zakořeněný nějaký větší smysl pro čest nebo tak něco, ale kdybych já dostala na vybranou, myslím, že bych se rozhodla pro dobro většiny, než jedince. Možná proto, že jsem nikdy nebyla na lidech nějak extrémně citově závislá. Nelpím na nich. Ani na rodině, ačkoliv ji mám moc ráda.
Ale čert ví, nikdy jsem se do podobné situace nedostala a doufám, že ani nedostanu...

5 Irith Irith | Web | 11. srpna 2014 v 18:23 | Reagovat

[4]: Ty doopravdy budeš spíš vlk samotář. Já jsem naopak strašná citlivka a na Polly už jsem naprosto závislá. Zabijte ji a máte na krku dvojvraždu ;-)
Polly pro změnu nerozdýchala Smíškovo chování, celkem pochopitelně.

6 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 11. srpna 2014 v 23:29 | Reagovat

Musím říct, že jakkoli je tato povídka nereálná, je silná a poutavě napsaná. Strašně se mi líbila, a depku doufám nebudu mít, i když jsem se přistihla, že mi slzí oči.
Něco tak temného už jsem dlouho nečetla. Vztah Pipina ke Smíškovi ve mě vyvolával trochu divný pocit, bylo to tak neuvěřitelně nepřirozeně hluboké, až to bylo přirozené, no nevím. Mám smíšené pocity, i když z větší části kladné. Musím si přečíst ještě něco. ;-)

7 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 12. srpna 2014 v 10:59 | Reagovat

Už jsem si nějak zvykl na tempo 1 povídka denně :-D co nám nadělíte dneska? :D

8 Irith Irith | Web | 12. srpna 2014 v 11:54 | Reagovat

[7]: Ne. Většinou přidávám jeden článek za dva dny. Takže dnes asi nic, ale možná se smiluji, protože nevím, jak budu fungovat zítra. Jinak, už mám skoro napsané Vykoupení, ale je to dost divné. Pak mám dvě prehistorická drabble a kapitolovku Nildanya.

9 Michelle Michelle | E-mail | Web | 16. listopadu 2014 v 13:30 | Reagovat

Tohle by mě nikdy nenapadlo a ani bych nebyla schopná to napsat... Je to naprosto geniální, molto bene! :-P

10 Ester Ester | 26. května 2018 v 14:20 | Reagovat

Rozbrečela jsem se, mám Pipina a Smíška ráda, už jen proto, že jsou tak skvělá dvojka. Jsem ráda, že to Tolkien takhle nenapsal. Je to smutné, ale líbí se mi to :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama