Vykoupení

14. srpna 2014 v 11:29 | Irith |  Jednorázové povídky
Slíbená alternativa k Zrádci. Ale jak jsem četla ty reakce, mám dojem, že to ani není potřeba. Takže jen tak pro klid duše, zvlášť té Pollyiny, kterou jsem Zrádcem doopravdy ranila.
Jak by dopadl Zrádce, kdyby se jen jedna, ne příliš hlavní postava, zachovala trošičku jinak? Začátek je úplně stejný, ale pak se příběh mění.
Končí to tak hořko sladce, ale lépe, než Zrádce. Ehm... jedná scéna vypadá dost... divně, vím. Ale nevím, jak jinak to napsat, pak jsem tam ještě chtěla po jistotu dát Estellu, nebo Diamantu, ale nehodily se mi tam, takže doufám, že to překousnete.
Hezké počtení!
Chtěla jsem ji sem dát celou, ale ten blbý blog odmítl, že je to prý moc dlouhé. Takže jsem, abych nemusela brutálně krátit, smazala celý ten začátek, který je pro obě povídky společný. Když tak si ho dohledejte v Zrádci. Moc se omlouvám, že jsem to musela takhle udělat, ale blog prostě blbne.


...............

Zradil jsem. Zradil jsem všechny své přátele a vše, v co jsem věřil. Zavinil jsem tisíce a tisíce zbytečných smrtí. Udělal bych to znovu.



Saruman mě vyslýchal dlouho. Řekl jsem mu všechno. Všechno, co chtěl vědět. Kde je Prsten, kdo ho má, kde je Gandalf, jak silný je Aragorn… řekl jsem mu všecičko. Pak nás Saruman propustil. Slíbil mi, že už se Smíška ani nedotkne a přikázal skřetům, aby mi do vězení přinesli umyvadlo s vodou a čisté obvazy, abych mohl Smíška ošetřit. Pak nás odvedli zpátky do cely. Tentokrát mě ale nepřivázali ke stěně řetězem. Garšnák prostě vedle mě položil Smíška a umyvadlo s obvazy a odešel. Nic neřekl, ani mě neuhodil, jako obvykle.

"Smíšku?" zeptal jsem se a jemně s ním zatřásl.

Otevřel oči. Ale nepodíval se na mě.

"Smíšku, to jsem já, tvůj Pipin," zašeptal jsem a otřel mu vlhkou žínkou krev z obličeje.

"Nemluv na mě. Nejsi můj bratranec. Už ne," zašeptal.

Měl jsem co dělat, abych slova zachytil, ale význam byl jasný.

Nahrnuly se mi slzy do očí, ale kousl jsem se do rtu, neřekl ani slovo a opatrně mu sundal košili, abych mu mohl obvázat žebra.



Smíšek se doopravdy uzdravil. Skřeti mi každé ráno přinesli čerstvou vodu a nové obvazy, abych mohl ty staré vyměnit a Smíškovi začalo být lépe. Měl ošklivou horečku, ale seděl jsem u něj celou noc a chladil mu čelo žínkou, namočenou do vody. Nikdy mi nepoděkoval. Nechával jsem mu své porce jídla, aby měl dost síly uzdravit se. Beze slova vždycky snědl všechno, co jsem mu dal a vůbec o mě nezavadil očima.

Pak už si začal obvazy vyměňovat sám. Jen záda mu pořád krvácela a tam si sám nedosáhl, takže tam jsem mu pomáhal já. Vždycky ke mně jen mlčky přišel, sundal si košili a podal mi nový obvaz. Nic neřekl. Nikdy. Já si po nějaké době zvykl nemluvit také. Jen jsem mu omotal obvaz kolem hrudi. Cítil jsem, jak se jeho kůže pod mými prsty chvěje. Věděl jsem, co se stalo. Nenáviděl mě. Nenáviděl mě proto, že jsem ho zradil. Nenáviděl mě, že jsem ho neposlechl a způsobil Sauronovo vítězství. Byl jsem zrádce. Neměl mi co říct. Zradil jsem. Udělal bych to znova.



Asi po týdnu si mě Saruman začal pravidelně brát do své síně. Nutil mě dívat se do takové smolně černé koule, říkal jí Palantír. Byl to vědoucí kámen, jeden z těch, o kterých nám vyprávěl Boromir. Saruman mě nutil sledovat všechny ty věci, které má zrada způsobila. Chtěl mě tak mučit. Chtěl mě mučit pohledem na ty hrůzy, které jsem zapříčinil. Viděl jsem všechno. Viděl jsem, jak skřeti zajali Froda se Samem a odvlekli je do Barad-dur. Viděl jsem Frodovo mučení a smrt. Viděl jsem, jak se Sam oběsil poté, co jeho pán zemřel. Viděl jsem, jak Sarumanova armáda zničila Rohan, pobila jeho obyvatele, pobořila vesnice a zem spálila ohněm. Viděl jsem smrt Bílé paní Rohanu, Eowyn, která padla, když jako poslední bojovník bránila Zlatu sín Edorasu. Víděl jsem Grímu Červivce, jak zrádně zabil rohanského krále Theodena. Viděl jsem, jak Eowynin bratr Eomer uprchl. Sám s několika věrnými. Psanec bez domova. Viděl jsem, jak Sauronova armáda vtrhla do Lorienu. Lorien se za cenu strašlivých ztrát ubránil. V Bitvě o Lothlorien zemřel i Legolasův otec, král elfů Thranduil, který přispěchal Galadriel na pomoc. Vím, jak padl Aragorn, syn Arathornův, poslední král Gondoru. A viděl jsem i, jak se Arwen vrhla z útesu do moře. Raději volila smrt, než život bez Aragorna. Viděl jsem, jak zemřel Denethor, správce Gondoru. Zešílel a sám padl na svou dýku. Viděl jsem bitvy, smrt a mučení. Viděl jsem, co má zrada způsobila. Tekly mi slzy a padaly na žhnoucí povrch koule. Chtěl jsem ji pustit, nevidět to, co jsem provedl. Ale Saruman se vždycky jen smál a donutil mě dívat se dál. Lituji je, lituji je všechny. Je mi to líto, je mi to tak strašně moc líto. Ale nelituji toho, co jsem udělal.

Udělal bych to znovu.

Když jsem se po prvním večeru, stráveném pohledem do Palantíru vrátil, zjistil jsem, že Smíšek přesunul mé lůžko do opačného konce místnosti, než spal on. Vždycky jsme spali vedle sebe, už jako úplně malí. A ted mě odstrčil. Odvrhl mě pryč. Šel jsem spát a ve spánku jsem plakal. Nad těmi zmařenými životy, které jsem viděl. Potřeboval jsem Smíška víc než kdy dřív. Potřeboval jsem, aby mě objal a řekl mi, že to bude v pořádku, že mi pomůže. Ale on nepřišel. Nepomohl mi. Musel mé vzlyky slyšet, ale nezvedl se a nezeptal se, co se mi stalo. Už jsem ho nezajímal.



Třetí den večer mě Saruman najednou propustil dříve než obvykle. Doufal jsem, že se nade mnou smiloval a rozhodl se mě mučit kratší dobu, než obvykle. Byl jsem blázen, když jsem si mohl myslet něco takového. Naopak. Když pro mě přišel Garnšák, jako vždycky, neodvedl mě o mé cely. Surově mě strčil na chodbu a dal mi facku. Vytáhl mě za vlasy a znovu mnou mrštil na zem. Kopal do mě. Asi si tím chtěl zlepšit u ostatních skřetů pověst. Zřejmě dost těžce nesl, že mně a Smíškovi musel pomáhat, když mi každé ráno nosil vodu a obvazy, abych mohl Smíška vyléčit. Příčilo se mu to. Dělal to jen za Sarumanův slib, že si potom se mnou bude moci dělat, co bude chtít.

Rána, kopnutí, bolest. Slyšel jsem smích, zřejmě mezitím přišli ostatní skřeti a bavili se pohledem na mé mučení. Garnšák mě zvedl a hodil přes celou chodbu. Cítil jsem, jak se mi před očima rozprskly jiskřičky a viděl už jen Sarumana, jak se nade mnou sklání.

"Blázne. Zradil jsi. Tohle s tebou udělají, pokud se jim dostaneš do rukou." Odmlčel se. "Ale tohle také s tebou udělají mí skřeti, pokud tady zůstaneš," rozesmál se. Zřejmě to považoval za skvělý vtip.

Ale já už jsem nevnímal. Omdlel jsem.



"Smíšku, Smíšku, Smíškůůůůů!"

Pobudil jsem se.

Ležel jsem na svém lůžku v cele. Smíšek se nade mnou skláněl. Jakmile viděl, že jsem se probudil, okamžitě ucukl a vrátil se na své místo.

Ale i v tom zlomečku vteřiny jsem jasně viděl pohled v jeho očích. Vypadal neuvěřitelně starostlivě. Díval se na mě a v očích měl něhu a starost o můj život. Ale hluboko uvnitř tam bylo ještě něco jiného. Boj. Vypadalo to, jako kdyby sám se sebou ze všech sil bojoval. Nevím, o co bojoval, ale cítil jsem, že to nějak souvisí se mnou. Nedokázal to schovat.

Rukama jsem si sáhl na obličej. Měl jsem jen roztržený ret a ránu na čele. Opatrně jsem si promasíroval žebra, kde mě to bolelo nejvíc. Překvapilo mě, když jsem nahmatal obvaz. Tázavě jsem se podíval na Smíška, ale ten si mě zase nevšímal. Zíral do stropu a něco si tiše šeptal. Zřejmě mě ale musel v noci ošetřit. Dohromady jsem nebyl nijak moc zraněný. Několik ran sice ošklivě krvácelo, ale to zastavily obvazy, kterými mě Smíšek ošetřil, zatímco jsem byl v bezvědomí. Vím, že to byl on. Musel. Ale proč to dělal? Jsem zrádce, musí mě přece nenávidět! Vždyt jasně řekl, že se mnou nechce mluvit. Nedíval se na mě, nepoděkoval mi, když jsem mu pomohl, nic. Nechápu to.



Další den mě Saruman zase vytáhl a nutil mě dívat se do Palantíru. A večer mě skřeti zase bili. Ne tak strašně jako minule, zřejmě si dávali pozor, abych jim vydržel co nejdéle a nezpůsobili mi žádná vážnější zranění, ale stejně. Nakonec mi ještě sebrali můj Lorienský plášt a konečně mě propustili. Hodili mě do mé cely a já se potichu odplazil na své lůžko. Smíšek už spal. Schoulil jsem se do klubíčka a třásl se zimou. Plášt bylo to jediné, co mi v noci nedovolovalo zmrznout. Skřeti to věděli. Věděli, že spím na pár stočených hadrech a jediné, co mi brání v ošklivém zápalu plic, je právě ten plášt, který mi krutě sebrali. Drkotal jsem zuby a zoufale se snažil přikrýt se alespoň těmi pár hadry, na kterých jsem ležel. Bylo to k ničemu. Pak jsem cítil, jak mě někdo lehce přikryl nějakou látkou. Nevěděl jsem kdo, ani co to je za látku a nechtěl jsem to zjištovat. Chtěl jsem jen konečně odejít do říše snů. Zabalil jsem se do látky a neklidně usnul.



Když jsem se ráno probudil, ležel jsem zabalený v …. Lorienském plášti. Ale kde se vzal? Otočil jsem hlavu. Tam na druhé straně cely, daleko ode mě, ležel Smíšek. Byl otočený zády ke mně a hluboce spal. Ale jedné věci jsem si nemohl nevšimnout. Spal jen v košili. Svůj plášt neměl.

Vděčně jsem se usmál a zabořil do jeho pláště nos. Opatrně jsem ho složil, odplazil se k Smíškovi a chtěl mu ho položit vedle hlavy. Jeho ruka vystřelila a chytla mě za zápěstí. Vyjekl jsem.

"Nech si ho," zabručel Smíšek a otevřel oči.

Upřeně zíral na stěnu, mrkal a na mě se vůbec nepodíval.

"Děkuji," zašeptal jsem a vrátil se zpátky.



A pak to skončilo. Další večer mě Saruman zase propustil později a nařídil starému, nemocnému skřetovi, aby mě odvedl do cely. Žádní další skřeti nepřišli. Všichni byli pryč. Saruman zřejmě začal prohrávat a poslal do války všechny skřety, které měl. Zůstalo tu jen pár těch starých. Ten skřet, který mě vedl, byl hodně starý. Samozřejmě, mohl jsem ho lehce přemoci a uprchnout, ale k čemu by to bylo? Jen by Saruman začal mučit místo mě Smíška. A to jsem nechtěl, nemohl jsem to připustit. Smíšek už nesměl trpět. A i kdyby, neměl jsem kam jít. Saruman měl pravdu. Pokud vyhraje a já tady zůstanu, předá mě a Smíška Sauronovi a ten nás zabije. A pokud vyhrají naši… Smíškovo přátelé, zabijí mě také. Byl jsem zrádce. Zrádce nezasluhuje život. Ale doufám, že vyhrají, pak by mohl být Smíšek zachráněn. Na mně nezáleží. Já zemřu, at se stane cokoliv.

Když mě skřet hodil do cely a zamknul, automaticky jsem zamířil ke svému lůžku na opačné straně místnosti. Až pak jsem si uvědomil, že tam už není. Bylo přesunuté zpátky, vedle toho Smíškova. Smíšek mlčky ležel na tom svém a díval se do stropu. Nic neřekl. Opatrně jsem se přiblížil a čekal, jestli se ode mě neodtáhne. Nic. Nedíval se na mě, zrychleně dýchal a těkal očima po stropě sem a tam.

Opatrně jsem si tedy vlezl na svoje lůžko vedle něj, stočil se do klubíčka a usnul.



Uběhlo dalších několik dní. Pak mě Saruman přestal mučit pohledem do Palantíru. Mohlo to znamenat jen jediné. Začal prohrávat.



Otřásl jsem se a pokusil se usnout. Bylo to k ničemu. Pomalu se mi po tvářích začaly koulet slzy a na mě dolehla tíha celého zoufalství. Pořád jsem před očima viděl výjevy z Palantíru. Aragorn, Arwen, Eowyn… začal jsem se křečovitě otřásat potlačovanými vzlyky. Byla noc, další noc, kdy jsem nemohl spát a snažil se zapomenout. Zapomenout na to, že jsem zradil. Frodo a Sam. Slzy se mi z očí řinuly proudem, když jsem si vzpomněl na svého drahého bratrance a jeho zahradníka. Byli oba mrtví, mrtví. Kvůli mně. Ale… asi bych to udělal znovu. I když jsem zrádce. I když kvůli mně všichni zemřeli. I když mě Smíšek nenávidí.

Trhnul jsem sebou, když jsem cítil, jak mě někdo objal. Ohlédl jsem se. Smíšek ležel u mě, napůl mě objímal, hladil mě po zádech a rozšířenýma očima se na mě díval. Ne mohl jsem tomu uvěřit.

"Smíš… Smíš… Smíšku?" vykoktal jsem mezi vzlyky a přikrčil se.

Napůl jsem čekal, že ucukne. Nenávidí mě.

"Neplač, Pipe," řekl tiše a setřel mi slzy z tváří.

"Frodo a Sam… oni… všichni…" zašeptal jsem zoufale. "Jsou mrtví. Kvůli mně."

"Pšššt," položil mi Smíšek prst na rty. "Už se tím netrap. Vytrpěl jsi dost."

Nechápal jsem to. Proč mě hájí?

"Ale ty mě nenávidíš," řekl jsem zoufale. Zavřel jsem oči a čekal, že mě udeří. Byl jsem zrádce, nezasluhoval jsem jeho soucit.

Smíšek se na mě ale jen neskutečně smutně podíval. "Ne Pipe. Mám tě rád, jsi můj malý bratranec. Vím, že jsi udělal to, co jsi považoval za dobré. Už to vím. Už ano," řekl zamyšleně.

Nechápal jsem to. Tenkrát jsem ještě nepochopil, že mě vzal na milost. Že bojoval sám se sebou a vyhrál. Bojoval mezi tou svou stránkou, která mu říkala, že jsem zrádce, že jsem hnusný zrádce, který ho neposlechl a sobecky způsobil smrt všech našich přátel, a tou, která zase tvrdila, že jsem to udělal kvůli němu, že jsem ho nemohl nechat umřít. Postupně u Smíška začala vítězit ta druhá stránka a on mě zase začal mít rád. Začalo to, když viděl, jak mi skřeti surově ubližují, a ošetřil mě. Ted už tahle jeho část vyhrála úplně. Měl mě znovu rád a bylo mu jedno, že jsem zradil. Byl znovu můj drahý bratranec.

Ale tu noc mi to bylo jedno, tyhle všechny věci jsem si uvědomil až později. Tu noc jsem ho jen tiše poprosil, jestli bych nemohl spát u něj a konečně, po několika týdnech usnul klidně a bez nočních můr. Smíšek mě zezadu objímal a jeho dech mě uklidnoval. Nemusel jsem se bát. Měl mě zase rád a všechno bylo v pořádku.



Věž se otřásla. Ozval se výkřik a umlkl v půli. Vyděšeně jsem vzhlédl. Můj pohled se srazil se Smíškovým pohledem. Stál u dveří a poslouchal. Já jsem seděl u zdi, kolena si tiskl pod bradou a vyděšeně přemýšlel, co to může znamenat.

Smíšek ustoupil ode dveří.

Ty se najednou zatřásly a zřítily se na podlahu. Ve dveřích stál Gimli s Legolasem a dívali se na nás.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Gimli Smíška.

Smíšek přikývl a tázavě směrem ke mně. Legolas zachmuřeně přikývl. Přistoupil ke mně. Zavřel jsem oči. Nevěděl jsem, co mi chce udělat, ale nechtěl jsem se na to dívat.

"Zradil jsi nás. To ty jsi způsobil smrt mého otce," zasyčel.

Přikývl jsem. Ano, zradil jsem.

Legolas mě chytil za rameno, prudce mě otočil a svázal mi ruce za zády. Pak mě vyvedl ven, ven z cely. Dole, před Orthankem čekalo na trávníku několik jezdců. Poznal jsem Gandalfa. Ano Gandalfa. Saruman mi totiž v Palantíru spíše nedopatřením ukázal i jiné věci, než smrt. Gandalf se vrátil. Přežil svůj pád a vrátil se jako Gandalf Bílý. Pak tu byl Eomer a Faramir, ten Boromirův bratr. A potom ještě asi deset vojáků, které jsem neznal. Všichni mě pozorovali a v očích měli nenávist. Zvítězili. Porazili Saurona jednou provždy, ale díky mé zradě zemřelo mnohem více jejich příbuzných a kamarádů.

Ano, zvítězili. Jakkoliv se to zdá nemožné. Poprvé, od zrodu světa se totiž lidé, elfové a trpaslíci spojili a postavili se s požehnáním Valar společnému nepříteli. Poprvé všechny kmenu trpaslíků, elfů a lidí zapomněli na vzájemnou nenávist a stmelili se. Galadriel se potom sama vypravila do Sauronovy pevnosti. Obestřela ho svými kouzly, Prsten mu sebrala a hodila do Hory Osudu.

Oni zvítězili, Středozem byla zachráněna. Já jsem zradil.

Věděli, co jsem udělal. Palantír v Minas Tirith a Galadrielino zrcadlo jim řekly vše. Zradil jsem. Byl jsem mrtvý.



Půjde do Gondoru, tam nad ním bude vynesen soud," řekl Gandalf.

Navlékli mi kolem krku smyčku z lana a přivázali ji za koně Faramira, nynějšího správce Gondoru. Smíška vzal před sebe na koně Eomer, ale já měl jít za nimi po svých. Zrádce si nezaslouží pohodlí.

"Počkej, půlčíku, vezmu tě před sebe," řekl mi o dvě hodiny později Faramir.

Byl jsem mu za to vděčný. Už jsem sotva pletl nohama a celou výpravu jsem hrozně zdržoval. Mysleli si, že jsem to udělal schválně. Že chci soud v Gondoru oddálit, co to jde. Ale proč bych to dělal? Zabijí mě, at udělám cokoliv. Ten soud byl jen tak pro efekt. Kdyby Legolas mohl, zabil by mě už v té cele. Zradil jsem, nezasluhoval jsem život.



"Pojd. Musíme jít!" zašeptal mi do ucha Smíšek.

Byla noc. Ležel jsem přivázaný ke stromu, někde na půl cesty mezi Orthankem a Gondorem, kousek od Lorienu. Smíšek mi rozvázal ruce a pomohl mi vstát.

"Musíme pryč. Jinak tě zabijí!" syčel na mě a pomáhal mi navléci si batoh, který provizorně připravil.

Udiveně jsem se na něj podíval. Za ty dva dny, co jsme byli na cestě na mě ani jednou nepromluvil, vůbec si mě nevšímal. Přikývl jsem. No samozřejmě! Tajně připravoval můj útěk a nechtěl vzbudit podezření. Chtěl mi pomoci. Pak jsem si ale uvědomil význam Smíškových slov.

"My? Ty půjdeš se mnou?" zeptal jsem se udiveně.

"Samozřejmě. Nechci tě opustit. Podruhé ne," zamumlal a táhl mě pryč.

"Ale měl bys tady zůstat. Měl bys mít naději na štastný život. Když půjdeš se mnou, odsoudí tě také. Ty jsi nezradil, Smíšku. Nezasloužíš si smrt. Měl bys tu zůstat," vzpíral jsem se.

"Měl," podíval se na mě Smíšek tvrdě.

Věděl jsem, že ho nezlomím. Je odhodlaný se mnou jít a chránit mě, jak to dělal vždycky.

Utíkali jsme spolu pryč. Pryč od Legolase a všech, co byli našimi přáteli. Pryč od klidu, pohodlí a dobrého jídla.

Ale mně to bylo jedno. Byl jsem se Smíškem. Odpustil mi. Byl jsem s ním. Když jsem v běhu zakopl a vyvrkl si kotník, nesl mě Smíšek dál. Neopustil mě. Odpustil mi.



"Prosím! Potřebuje ošetřit! Má něco s kotníkem a bez vaší pomoci dlouho nepřežije. Prosím!" vrhl se Smíšek na kolena před Galadrielin trůn.

Sklopil jsem oči. Elfí strážný, který mě pevně držel za ramena, se zamračil a pozorně sledoval Smíška s Galadriel.

"Je zrádce. Způsobil smrt stovky elfů, o lidech a trpaslících vůbec nemluvím. Vlastně jsem vás ani neměla přijmout. Kdybych ho nechala rovnou na místě zabít, Valar by věděli, že jsem udělala spravedlivou věc," odmítavě se na Smíška zamračila Galadriel.

"Prosím. Jen pár dní. Jen pár dní na to, aby se mohl uzdravit. Pak hned odejdeme," zaknučel Smíšek.

Snažil se pro nás vyprosit pomoc od Lorienských elfů. Podařilo se nám doklopýtat až do Lorienského lesa, ale můj kotník byl na tom doopravdy špatně. Potřeboval jsem ošetření. Smíškovi se povedlo přesvědčit elfí stráže, kteří nás zajali, aby mě na místě nezabili, ale odvedli nás ke své paní. A ted u ní prosil za pár dní klidu a míru kdy bych se mohl vzpamatovat.

"Dobrá. Nejsem bez srdce. Máte tři dny. Tři dny na to, abyste udělali, co potřebujete. Při západu slunce třetího dne už budete za hranicemi mé říše," řekla Galadriel nakonec. "Nepošlu posla Legolasovi, aby vás mohl znovu zajmout, a nedám vás pronásledovat. Ale ani vám nepomohu. Hledejte tady jen krátký úkryt, ne pomoc," dodala a mávnutím ruky nás propustila.

Podařilo se to.



"Nemusíš s ním jít. Ty ne. Nic jsi neprovedl, proti tobě nic nemáme. Můžeš tu zůstat, nebo jít zpátky domů," řekl Haldir a podíval se na Smíška.

Odvrátil jsem hlavu a kousl se do rtu.

"Ne. Půjdu s ním. Je to můj bratranec," odpověděl pevně Smíšek.

"Je to zrádce. Nikde ho nepřijmou. Legolas rozeslal po celé zemi posly s jeho popisem a s tím, co spáchal. Nikde ho nepřijmou. Jeho rodina ho odvrhne. Nemá kam jít," trhl Haldir hlavou směrem ke mně.

"Smíšku. Má pravdu. Nezasloužíš si trpět. Nech mě, at jdu sám. Můžeš jít domů. Můžeš jít zpátky do Rádovska a žít štastně," zašeptal jsem.

Byl večer třetího dne našeho pobytu v Lorienu. Můj kotník už byl téměř zahojený a my už stejně museli jít. Ted jsme stáli na hranicích lesa, kam nás dovedli přísně vypadající elfové. Haldir, velitel elfů, se ted snažil Smíška přesvědčit, aby upustil od svého záměru jít se mnou. Ale Smíšek…

"Ne. Je mi to jedno. Půjdu s ním," Smíšek vzdorně zvedl hlavu.

Haldir zúžil oči. "Budete psanci. Bez klidu a bez domova. Budete se toulat a vědět, že jakmile se přiblížíte k jakémukoliv elfovi, člověku, trpaslíku, nebo hobitovi, bez milosti vás zabije," zasyčel.

"Ano, ale budeme spolu," odsekl Smíšek, obrátil se a vykročil pryč. "Pojd, Pipe!"

Zděšeně jsem se na Haldira ohlédl a rozeběhl se za Smíškem.

"Proč? Proč jsi to udělal? Mohl jsi žít štastně!" zeptal jsem se po chvíli.

"Už tě neopustím," pokrčil rameny Smíšek.

Usmál jsem se.

Byli jsme bez domova.

Byli jsme psanci.

Byli jsme už předem mrtví.

Ale byli jsme spolu.

Odpustil mi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 15. srpna 2014 v 21:01 | Reagovat

Řeknu ti, tohle je ta nejlepší povídka na Pána Prstenů, jakou jsem kdy v životě četla. Vážně. Je lepší než Zrádce, protože ten je moc smutný. Tohle je tak strašně dojemné... až už nemůžu psát dál. ;-)

2 Irith Irith | Web | 15. srpna 2014 v 21:08 | Reagovat

[1]: Díky, díky moc!
Mám v očích slzy vděku... vážně moc děkuji!

3 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 17. srpna 2014 v 12:44 | Reagovat

Alternativní konec z mého hlediska nebyl tak silný jako ve Zrádci, provedení však přesto perfektní. A jistá odměřenost Galadriel ve vztahu k Legolasovi mi přišla neuvěřitelně autentická a zároveň zcela pochopitelná :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama