Irith ve Skotsku aneb Když se hobitomaniak vypraví za hranice -Deník 2

4. srpna 2014 v 22:00 | Irith |  Výlety a zájezdy
Druhá číst mého "deníčku". Doufám, že se Vám ta minulá líbila a že se už jen třesete na tuto. Takže vítejte podruhé v zemi, kde se každá hora jmenuje Ben, každé údolí Glen, každé jezerou Loch a každý člověk Mac. Neboli, vítám Vás ve Skotsku!



9 den 18.7.2014 - Další túra, tentokrát autobusová.

Taliskere - Prohlídka jediné whiskárny na ostrově. Polovina autobusu se toho neúčastnila. Táta tam dělal tomu zbytku průvodce, protože jako jeden z mála umí anglicky. Dámská část naší rodiny si prohlídku odpustila. Segra zůstala v autobuse a já s mamkou jsme se vypravily na kešku u památníku jedné ze světových válek. Pomník byl na vřesovém kopci, na který jsme nakonec lezly bosy, jelikož to v sandálech prostě nešlo. Nohy jsem měla úplně černé od bahna. Nechápu, jak se máma dokáže neušpinit. Kalhoty jsou na odpis. Také nechápu, proč dávají k těm památníkům umělé vlčí máky tak blbého provedení. Vypadají příšerně. Ale co, alespoň je vidět, že na rozdíl od nás na své hrdiny nezapomněli. Cestou zpátky jsme minuly úžasnou zahradu, na které byly postaveny modely lodí. Trochu jsme pokecaly s majitelem, vysloužilým námořníkem, který ke svému obrovskému překvapení zjistil, že Čechy nemají moře. Ty lodě byly nádherné.


Cestou zpátky jsme na pláži našly segru s průvodkyní, jak tam loví mušle. Tak jsem se k nim přidala. Ta voda byla příšerně studená. Ségře rodiče koupili lahvičku whisky. Údajně ji chce vzít do školy. No, na to, že je v druhé třídě, slušný :-)


Dunvegan Castle - Tak tenhle hrad patří pro změnu McLeodům.


K hradu patří i nádherné zahrady a tulení kolonie. Nejdřív nás čekala projížďka na lodičkách, k již zmíněným koloniím. Museli jsme si navléknout záchranné vesty. Mám dojem, že je plní olovem. Nedovedu si představit, že by mě tohle udrželo na hladině. Táta vyjádřil teorii, že je to plněno pouzdry s CO2, který se, když za něco zatáhnete, uvolní a vynese vás na hladinu. No, za co se má zatáhnout, nám už ale domorodí průvodci neřekli. Asi se to má zjistit tak nějak průběžně, zatímco budete polykat andělíčky. Tulení kolonie nádherné. Prostě spousta malinkých ostrůvků, na kterých se povalují tuleni, a sem tam některý z nich spadne do vody. To musí být život. Většina tuleňů se samozřejmě ponořila pod vodu přesně ve chvíli, kdy na ně mamka namířila foták. Zřejmě je moje smůla nakažlivá.




Zahrady byly překrásné. Jsou tady úplně stejné rostliny jako u nás, jen asi pětkrát větší. To dělá to stabilní a deštivé podnebí. Mamka nadšeně fotila, co jí přišlo pod ruku, ale já si prostě jen lehla na ten úžasný trávník. Nechápu, jak může být tráva tak krásně zelená. To byla květinová zahrada.


Pak následovala kulatá zahrada, s obrovitou araukárií (Pozn. pravěký strom, jeden z nejprimitivnějších jehličnanů), která vypadá hrozně… gumově. A má super větve :-).


A pak ještě vodní zahrada - chlouba Dunveganu. No, Glencoe se mi líbilo víc.


Ještě jsme se se sestrou stačily úspěšně ztratit a mohla následovat prohlídka samotného hradu. Asi nejvzácnější tam byl závoj, který měly utkat víly, a který klanu zajištoval štěstí v boji. Taky tam byl moc hezký rozkládací stůl, který měl celkem tři desky, důmyslně zabudované tak, aby se daly měnit a na kterém se dalo dělat celkem všechno možné. Od hraní šachů po pletení. A víte, jak jsou na hradech vždycky obraz majitelů? Tady byly také. Každý náčelník klanu vyobrazen v nějaké hrdinské pozici, nebo s krajinným zátiším, Jen ten současný byl namalovaný, jak sedí na oprýskaném radiátoru. Příšerné. Ale možná to vysvětluje stav majitelů, protože je tradicí, že potom, co se ujmou úřadu, musí naráz vypít plný dvoulitrový roh plný vína, aniž by usedli nebo upadli. Nechápu, co má opilost společného se způsobilostí vést starobylý klan.


Old Man of Storr -

Jak moje sestra trefně vyjádřila "prostě šutrák". Obrovitý kámen, zbytek původní sopečné krajiny. Jmenuje se tak, protože prý někomu připomínal starého muže. Nebudu komentovat. Bylo strašlivé horko a okolí navíc vypadalo jako po výbuchu atomovky. Všude stály pahýly suchých stromů, vyvrácené kmeny jako šedé kosti… brrr. Vypadalo to celé hrozně vyprahle, ale když jsme pak sešla z cesty, zabořila jsem se po kotník do bažiny. Prý tady budou vysazovat listnáče a původně vysazené jehličnany tak bylo nutné takhle brutálně vykácet. Segra naštěstí zůstala spát v autobuse, protože ta cesta byla příšerná. Škrábali jsme se do strašlivého kopce a děsně do nás pralo sluníčko. Posledních padesát metrů opět kolmo vzhůru jsem opět musela lézt styl Glum. Nahoře už jsem byla tak vyřízená, že jsem si prostě jen lehla a snažila se zuby nehty nesklouznout dolů. Ještě že je ta sopečná hornina tak hrbolatá. Šutrák jsme si jednou obešli celý dokola a mohlo se opět lézt dolů. To už byla lepší cesta, i když vedro bylo pořád strašný. Brrr, a já se těšila, že bude ve Skotsku trochu zima!


Poprvé mi nebyla zima a to jsem měla jen pyžamo, mikinu a ponožky!


10 den 19.7.2014 - Odjezd z malebného Skye a přejezd dál na sever, na opačné pobřeží.


Sligachan Falls - Vodopády v malebném pohoří Cuillin. Tedy, vodopády je dost zavádějící slovo, spíš by se hodilo říct soustava peřejek a jezírek. Všichni zůstali ráchat si nohy u největší tůnky, jen já jsem si zula boty a jala jsem se lézt peřejemi nahoru. Bylo to nádherné. Chladivá voda, velké, vodou omílané valouny a podvodní obří hrnce (Pozn. kámen, který má v sobě od vody vymletou kulatou prohluben). Bylo to moc hezké.


Na konci, v největší tůnce jsem uklouzla, ale stihla jsem vyskočit dřív, než jsem se nějak výrazněji namočila. Jen rukávy a kolena. Ty kameny děsně klouzaly. Pak jsem se ale rozhodla, že zpátky polezu souběžným potokem. To byla chyba. Těsně před koncem jsem sklouzla a spadla do vody. Byla jsem mokrá úplně celá, jen hlavu jsem udržela nahoře. Taky jsem si dost ošklivě natloukla kotník. Ale podařilo se mi dostat se zpátky na místo, kde u tůnky seděla mamka se ségrou. Segra spadla do vody také. No průšvih. Suché oblečení jsme totiž měly pečlivě zabalené v taškách někde na dně autobusového kufru. Ale řidiči se smilovali a otevřeli nám ho, takže jsme mohli to suché oblečení najít. Problém je, že jsme nejdříve musely přejít po frekventované turistické trase od vodopádů na parkoviště. Všichni se na mě dívali dost divně. Měla jsem totiž na sobě jen bundu a spodní prádlo. Zřejmě se tady moc skoro nahých, úplně promočených holek nevidí… Ale segra na druhou stranu měla jen mikinu a spodní prádlo a pak ještě půl hodiny blbla na místním hřišti, kde ji hlídal jeden z řidičů. Do vody jsme se ségrou spadly jako jediné z celého zájezdu. No, čekali jste snad něco jiného? Prostě Irith a její sestra…


Fort Augustus - Městečko stojící na břehu jezera Loch Ness. Dominantou městečka jsou tzv. Neptunovy schody. To je vlastně soustava zdymadýlek na známém Kaledonském kanále. Je to hezké a pomalé. Ještě jsme se byli podívat na majáček, ale z důvodu nedostatku času se víc nestihlo (a po cestě jsme dírou v plotě viděli dechberoucí zámek)



(zámek)


Urquhart Castle - Podle průvodce "romantická zřícenina hradu na břehu proslulého jezera Loch Ness". Je to možný. Ale kolem něj rostlo tak neprostupné křoví, že jsme z něj vždycky viděli jen kousky a ty mezery, kudy se dal vidět celý, zabrali fotografové. Takže spíš "Těžce zamaskované, údajné zříceniny hradu. Romantické jen pokud máte obzvláštní slabost pro pichlavé křoví."


Prý je tenhle hrad nejideálnější místo vůbec na pozorování Lochnesky. Asi ano, tedy pokud máte křovinořez.


Loch Ness - Notoricky známé jezero a jeho ještě známější obluda. Projížděli jsme po jeho jednom břehu a to jsem konečně pochopila, proč ještě nikdo existenci vodního plaza nepotvrdil, ani nevyvrátil. To jezero není široké, je ale strašně, strašně dlouhé. A taky hluboké. Podle průvodců by se do něj vešlo celé obyvatelstvo naší zeměkoule. Všichni lidé na světě. Všichni. V městečku Drumnadrochit jsme opět měli zastávku, kterou naše rodina využila k návštěvě místního muzea o výzkumu existence Nessie. Bylo velice hezké. Celkem šest tématicky vyzdobených místností, ve kterých vždycky běžel krátký film. Bylo to vážně zajímavé a docela poučné, i když to bylo anglicky. Minimálně jsem zjistila, že svatý Kolombo není Kryštof Kolumbus :-)


Inverness - Hlavní město Skotské vysočiny (Highlands). Zrovna když jsme přijeli, pořádali tam Highland Games. Ale vstup byl tak vysoký, že jsme to raději vzdali a šli na kafe do kostela :-)


Pršelo totiž tak strašně, že jsme byli naprosto neschopní cokoliv podnikat. Posilněni jsme se přeci jenom vydali do města, kde se nám podařilo najít úžasnou, starou tržnici, trochu připomínající takové ty staré kolotoče, se spoustou světýlek, růžových koní a barevných stropních trámů. A po stropě tam ještě, nutno dodat, jezdil vláček.


Nakonec jsme zalezli do čokoládovny (kde byly úžasné hlášky např. "Zachraňte Zemi! Je to jediné místo na světě, kde je čokoláda.")

Kemp celkem dobrý. Mám takový dojem, že už jsem to přežila jen s mikinou, bez ponožek.

11 den 20.7.2014 - Vstávali jsme v půl páté, abychom stihli trajekt na Orkneje! Jo, v půl páté, a to si představují, že budu fungovat. Protože autobus dělal docela hluk, jak startoval, přišel nás seřvat nějaký místní Angličan a vysvětlil nám, že takový bordel si můžeme dělat doma, ne tady, protože tady jsme v Anglii a to není Evropa. Zřejmě si Angličani zřídili takový soukromý minikontinentík… Z Invernessu vede do přístavu na Orkneje rovná hlavní silnice. Bez odboček a jakýchkoliv komplikací. Řekli byste, že se na něčem takovém nedá zabloudit? Náš autobus to dokázal.

John o'Groats - Už chápu, na co byl vymyšlený pojem "Bohem i lidmi zapomenuté místo na konci světa." To totiž přesně sedí na tenhle v mlhách se ztrácející přístávek, žijící jen z turistů, mířících na Orkneje. Měla bych dodat, že to je nejsevernější lidské sídlo anglického ostrova a že mu vévodí obrovská, osmiboká věž, dnes zabudovaná do domu, na který je přilepeno spoustu dalších, barevných domečků, a ke které se váže zajímavá legenda.


Cesta trajektem kupodivu v pohodě a na ostrově nás naložil místní domorodec do svého autobusu (jmenoval se Michal Horky a měl strašlivý Skotský přízvuk, takže jsem jeho angličtině rozuměla ještě hůř než obvykle) a jel s námi přes Scapa Flow na ostrovy.

Scapa Flow poprvé - Za jízdy jsme si měli prohlédnout zátoku, kde jsou potopené německé lodě ze světových válek. Úžasné, vážně jsem z toho totálně na větvi. Taková spoustu zrezlého šrotu nastrkaného do vody, to se fakt jen tak nevidí (jak to sakra může někoho zajímat?!).



Kirkwall poprvé - Hlavní město Orknejí a naše nepochopitelná půlhodinová zastávka. Odpoledne jsme tu byli ještě dvě hodiny, tak nechápu, proč jsme se tam stavovali ještě ráno. Ale mírným poklusem jsme si stihli prohlédnout katedrálu sv. Magnuse. Rodiče a obecně všichni z ní byli nadšení, mně se nelíbila. Nevypadala jako katedrála, vypadala jako hrob. Vysoké úzké lodi působily klaustrofobním dojmem a nespočet kamenných náhrobních desek ten dojem… mrtvolnosti ještě umocňoval. Ne, nelíbila se mi. Jediné, co tam bylo fakt zajímavé a nemortální byl vnějšek katedrály a kombinace žlutého a červeného pískovce.



(a také to, jak ten červený eroduje a vytváří takové ty tunýlky, víte, co myslím).



Stromness - Město ve kterém není nic, ale stejně se tam pořád jezdí. Jediné trochu vzrušující bylo lovit kešku na ceduli, když na vás čučí dav lidí a nad vámi se chystá nějaký důležitý projev k lidu. Než jsme znovu nastoupili do autobusu, jel kolem nás průvod na koních. Víte jaký je to šok, když vás jedna jezdkyně, na Orknejích, jedněch z nejsevernějších anglických ostrovů pozdraví : "Zdravím Čechy" ?!


Skara Brae - Pravěká vesnice v UNESCU, starší než egyptské pyramidy. Je neuvěřitelné, jak moc je zachovalá, když je stará několik desítek tisíc let. A to, když se procházíte kolem dokonale zachovalých zbytků chýší původních obyvatel, nahlížíte jim do kuchyně, díváte se jim do postele a zjištujete, jak vlastně žili… ohromující. Součástí areálu je i model té nejzachovalejší chýše, kde si můžete detailně prohlédnout i její vnitřek, protože ten opravdový je chráněn zachovalou střechou, porostlou travou. Vesnice je to opravdu dokonalá, i s ulicemi, místem, kde se původní obyvatelé setkávali a tak. Velkolepé, ohromné. Jen nám strašně pršelo.



Dále jsme si prohlédli i dům, patřící člověku, který Skara Brae objevil. Dobré. Asi nikoho už nepřekvapí, že pod podlahou obývacího pokoje má staré mnišské pohřebiště s kostrami dvaceti lidí. Ty Orknejané jsou na tu smrt zřejmě nějak vysazení.


Ring of Brodgar - Starý megalitický kruh. Z původních 60 kamenů jich stojí 34, z toho jeden před nedávnem rozpůlil blesk. Působivé, staré, vřes… kdyby jen tak strašně nepršelo.


Stones of Stennes - Opět prastarý megalitický kruh, ale z 60 kamenů teď stojí 4. Nepršelo, ta voda padala souvisle.


Kirkwall podruhé - Druhá prohlídka tohoto města. Prohlídli jsme si zámek, chtěli jsme i dovnitř, ale ten člověk, který tam prodává lístky, nám řekl, že to jsou vyhozený peníze, že tam stejně nic není. Pak jsme prošli i hezkou zahradu, načež jsme se museli jít před deštěm schovat. Zapadli jsme do první hospody, kterou jsme našli. Až uvnitř (když nám sundali, kabáty, uvedli ke stolu s vyskládanými ubrousky, podali jídelní lístek a přinesli luxusní karafu s vodou s citronem) jsme zjistili, že jsme vlezli do nobl pizzerie. Mamka ale měla jen pár liber, takže jsme věděli, že toho nesmíme sníst moc. Opatrně jsme se jich zeptali, jestli si můžeme dát jenom čaj. Servírka beze slova odešla a nejdříve třikrát obsloužila všechny ostatní stoly, než se k nám s kyselým úsměvem vrátila. Čaj jsme dostali. Nakonec jsme se rozhodli, že si dáme i zákusek a oni nám k němu prozíravě přinesli tři lžičky (táta s námi nebyl). Je vidět, že jsme bezdomovecký dojem udělali opravdu velký. Nakonec servírce mamka dala dýško 16 pencí (5 korun)a asi třikrát jsme ji obě s mamkou málem porazily, jak jsme si braly batohy. Ale co, čaj byl dobrý.


Italian chapel - Kaple, kterou si z absolutních zbytků postavili italští zajatci, kteří stavěli Churchillovy bariéry (Scapa Flow a spol.). Hezké, malé, prostě kaplička.


Scapa Flow podruhé - Původně jsme se vůbec u zátoky stavovat neměli (jako že bychom se zastavili, vystoupili, sešli na pláž a maniakálně fotili), ale poprvé od vzniku tohoto zájezdu se stalo, že by nějaký autobus měl ještě hodinu, než musí být na trajektu. Takže se zastavilo. Já jsem to strávila na pláži a prohlížela si chcíplé medusy, které tam ležely. Teda, něco tak nechutně rosolovitého jsem ještě neviděla.


Cesta zpátky opět trajektem tentokrát byla horší. Na palubě byla strašná zima a v podpalubí to strašlivě smrdělo. Pendlovala jsem tedy mezi tím. Ale viděli jsme velrybu ( opravdovou mořskou velrybu!) a papuchalky. Nakonec se mi udělalo trochu špatně. Do kempu jsme přijeli v půl jedenácté. Večeře v jedenáct a jít spát v půl dvanácté… moc nemusím. Ale opět mi stačila jenom mikina!

12 den 21.7.2014 - Přejíždění a pěší procházka v pohoří Cairngorms. Zase byly dvě varianty. Bud jít kolem jezera Loch Morlich v lesním parku Glenmore, nebo se škrábat na vrchol Cairn Gorm. Tentokrát s námi kolem jezera šly tři čtvrtiny autobusu.


Loch Morlich - První doopravdy turistické přírodní místo, které jsem ve Skotsku viděla. Mají tu dokonce i mapy a turistické značení! Při procházce jsme sbírali houby a místní se nás ptali, co to děláme, jestli je to jedlé a jestli to náhodou nevybuchne. No, Angličani. Jejich vztah k lesu ukazuje i "naučná" expozice v místním infocentru, kde se Angličani učí něco o lese. Například, že tam žije veverka a skáče po stromech. Z toho lesíka, co tu mají, jsou ale tak na větvi, že všude mají cedule typu : "Toto je pravý les! Užijte si tohoto lesa!" apod. Je to jen pár živořících boroviček a sem tam nějaké houští. Kvůli keškám jsme museli opustit cestu a do toho lesa zapadnout. Ale je mu třeba přiznat, že je dost slušně neprostupnej. Brodili jsme, přeskakovali potok (máma tam spadla) a prolézaly bažinami. A také jsme viděli zábavu místních Skotů. Postavili si na vrchol kopce vozíček, sedli si na něj a sjeli ten kopec dolů. Řvali u toho jak malý děti a zřejmě z toho byli mnohem nadšenější než ty děti, kvůli kterým to podnikali. Ale jezero nádherné. Všude byli Angličani na horských kolech. Kolem jezera je to totiž po rovině.


Z těch hub jsme večer měli guláš. Kemp u Stirlingu byl bezvadný, byl tam nádherný výhled do kraje. Konečně byla Polly na příjmu! Esemeskovala jsem s ní asi dvě hodiny.


13 den 23.7.2014 - Odjezd do Edinburghu a zastávka u památníku Williama Wallise a u Falkirk Wheel.

Památník Williama Wallace - Že nevíte kdo to William Wallace je? No, já to také nevěděla, a když jsem se někoho zeptala, tak největší dojem, který z něj měli, byl, že ho hrál Mel Gibson (také nevím, kdo to je). No, takže William Wallace byl Skot, který porazil armádu Edvarda I. v bitvě u Stirlingu a navrátil Skotsku samostatnost. Je to velký skotský národní hrdina, bojovník za svobodu a patron skotské nezávislosti. Byl o něm natočen známý film Statečné srdce (už se chytáte?) kde ho hrál již zmíněný Mel Gibson. Ten film se natáčel právě v údolí Glencoe. No, ale my jsme mířili k jeho památníku. I když na mě ta věc spíš udělala dojem černokněžnické věže. Bylo to obrovské, kamenné a gotika z toho jen odkapávala. Fakt to působilo spíš strašidelně a dojem umocnoval fakt, že to cosi stálo na kopci nad Stirlingem. Šli jsme k tomu lesní pěšinkou nahoru a nahoře zjistili, že to je otevřené až od desíti a že v tom je Williamovo muzeum. Takže, památník byl… jediné, co se o něm dá spolehlivě říct je, že byl nesmírně gotický.



Falkirk Wheel - První rotační výtah na světě. Abyste nebyli překvapení jako já, ten výtah vytahuje lodi. Jde o to, že v jednom místě prostě Kaledonský kanál najednou končí a pokračuje asi o sto metrů výš. A je potřeba tenhle rozdíl nějak elegantně zamaskovat :-). Nejdřív jsem totálně nepochopila, jak to funguje, ale nakonec úspěšně pochopeno a zatímco jsem lovila jednu kešku, dokonce jsem obrovské kolo viděla i v akci. Ale je to dost pomalé. Potkala jsem partu ostravských motorkářů a zjistila jsem, že doopravdy neumím fotit. Jejich fotku u výtahu jsem dělala našestkrát, první tři pokusy na opačnou stranu. Ale kolo bylo vážně působivé.


Edinburgh - Hlavní město Skotska a také nejturističtější město Skotska. Nutno říct, že ta druhá věc je mu spíš ke škodě.

Edinburghský hrad - První a nejdůležitější naše zastávka byl hrad. Byl neuvěřitelně přelidněný a už začínám mít na davy Japončíků a Arabů fakt alergii. Prošli jsme si ho dohromady asi třikrát, protože segra zjistila, že tam má nějakou hru (Debil v pokladně nám místo ní nejdřív prodal za tři libry nějakou audionahrávku. Ta hra byla samozřejmě zadarmo). Ale alespoň jsme si ho prohlédli opravdu důkladně. Asi nejzajímavější byl korunovační kámen, na kterém musí být korunován každý král Skotska. Když byla korunovaná Alžběta II, musela na něm sedět, aby to bylo legitimní… Ale korunovační klenoty a sině hradu byly vážně pěkné. Jen kdyby tam nebylo takové vedro a tolik lidí.



Camera Obscura - Muzeum světla a zrakových klamů bylo po přelidněném hradu dobrá oddechovka. Budova měla asi pět pater. V dolních čtyřech byla výstava zrakových klamů apod. a nahoře byla samotná camera obscura. Pokud nevíte, co to je, doporučuji Leonarda DaVinciho. Camera byla úžasná. Chlápek, co to obsluhoval (dokonce jsem mu i místy rozuměla!), nám ukázal Royal Mile, pak si tam házel s lidmi, nechával spadnout auto z papírových mostů a tak… Přitom nám dával i nějaké otázky, co se fungování camery apod. týče. Jedna je fakt zapsání hodná. Ptal se, jestli víme, kolik měří Royal Mile. Na logickou odpověd že 1 míli, řekl, že právě že ne, že měří jednu skotskou míli, ale teď mají moderní míli a to je o trochu méně. Tak moderní, jo? Asi by ho šlehlo, kdybych mu řekla, že zbytek světa měří v metrech…


To muzeum bylo fakt úžasné. Kdybych měla popisovat všechny zrakové klamy a vychytávky (jako tunel, který ač stál na místě, způsoboval, že jste měli pocit, že jste hlavou dolů) bylo by to na hodně dlouho. Zmíním tedy především asi nejefektnější věc, která tam byla - měnič obličejů. Byla to vlastně taková budka, do které jste vlezli, ta vás vyfotila a pak jste si mohli nastavit, jak má tu fotku změnit - jak byste vypadali jako orangutan, jako batole, jak budete vypadat v 70, jak byste vypadali jako figurka mangy atd. atd. atd. U mě to bylo dost divné. Obličej se mi nějak změnil, ale vždycky z toho svítily moje zelené oči, vypadalo to až nepřirozeně, zvlášt ta manga.


Royal Mile - Hlavní ulice, dlouhá jednu moderní míli a kousek, vedoucí od hradu k parlamentu a Holyrood House, plná obchodů a taková "hlavní tepna" Edinburghu


Šli jsme jí až nakonec, k parlamentu a paláci královny. Parlament je těžce moderní a z mě záhadného důvodu obložený větvemi :-)


Holyrood Palace byl zavřený a nesmělo se k němu, protože tam byl nějaký člen královské rodiny.


Cestou zpátky jsme se ještě stavili na čokoládu, kterou nám naservíroval Čech a u památníku Bobyho, což je místní hrdina (pozn. je to pes).


Tentokrát jsme do kempu nejeli, ale měli se vyspat v autobuse. Následoval totiž noční přejezd do Londýna. Jen nastal menší kolaps, když se na záchodě benzinky se třemi kabinkami pokusilo najednou umýt a převléci asi dvacet lidí, ale nakonec jsme to kupodivu přežili.

14 den 23.7.2014 - Po dni stráveném chozením Edinburghem a noci strávené "spaním" v autobuse ještě den v Londýně… peklo.

London Eye - Autobus zastavil u slavného ruského kola a to byla i naše první zastávka. Nejdřív ale rodiče stáli frontu na lístky, zatímco já jsem hlídala segru na hřišti. Potom jsme všichni čtyři stáli pro změnu frontu na samotné kolo. Ta fronta byla dost dlouhá a na konci ještě stáli dva securitáci a kontrolovali zavazadla, jestli neneseme bombu. Nám řekli, at jdeme jinou uličkou. Předběhli jsme tedy celou frontu, asi kvůli tomu, že jsme jako jediní měli batohy. Segru pustili úplně bez ničeho, ani jí ten batoh neotevřeli. Mě chtěli sebrat GPSku a tátovi sebrali nožík. Prý nesmí být čepel delší než deset centimetrů. Tak nevím, jak Angličani měří, ta čepel je pěticentimetrová. Takže, malá rada, pokud budete chtít London Eye vyhodit do povětří, dejte tu bombu do batohu malé roztomilé blondaté holčičce. Už jsem na London Eye byla se školou, ale ten pohled mě stejně ohromil. Je to úžasné. Jak je Londýn placatý, je na něj krásně vidět… mimochodem, všimli jste si, že tam vzadu, na obzoru, ve směru vlevo od Temže, když se díváte na Big Ben, stojí Eiffelovka?


Westminster Abbey - Tohle jsme prostě nemohli vynechat. Vystáli jsme si i frontu na lístky a prohlédli si katedrálu. Je úchvatná. Nádherná. A asi nejzajímavější jsou všichni ti lidé, co jsou tu pohřbení. Viděla jsem hrob Charlese Dickense, Lewise Carrola, Shakespeara, Isaaca Newtona, Edvarda I, Anny České, a samozřejmě Bloody Mary, Alžběty I a Marie Stuartovny. Je úžasné prohlížet si hroby těch, o nichž jste se vždy jen učili ve škole. Asi nemá smysl, abych katedrálu popisovala. To se nedá popsat, to se musí zažít. Jen mě naštvalo, že jsem nenašla Tolkiena :-) (A doufám, že tam má Pratchett místo zarezervované)


Pak jsme se šli podívat i na křížovou chodbu a nakonec se nám podařilo objevit úžasnou zahradu, patřící kanovníkovi kapituly. Ta zahrada je otevřená jen tři dny v týdnu a zrovna dnes se tam konal koncert pod širým nebem. Lehli jsme si tedy na trávu a poslouchali… Bylo to okouzlující. Byl tu klid a mír a přitom jsme věděli, že hned za zdí je bordel a hluk Londýna. Překrásné. Takový ostrůvek klidu uprostřed města, které se zbláznilo.


Buckingham Palace - Z Westminsteru jsme šli parky k Buckinghamu. Táta se ještě stavil v Saville Raw, protože se chtěl podívat na slavnou ulici, kde mají krámy nejlepší krejčí na světě (a byl dost zklamaný). U Buckinghamu byl zase bordel, lidi a vedro. Teda to musí být něco tam bydlet a přitom mít před okny ve dne v noci davy turistů. Fujtajbl.


Speakers Corner - U Buckinghamu jsme se opět rozdělili. Táta se ségrou se šli podívat na nějaký viktoriánský dům a British Museum (oboje bylo zavřené). Nakonec skončili u London Eye, kde zrovna probíhal festival lásky (umíte si představit, co tam bylo za existence) a v růžovém, dvoupatrovém autobuse si dali mražený jogurt. Já s mamkou jsme šly na Speakers Corner a Hyde Park. Park byl narvaný turisty a trávníky byly úplně sežehlé. Ve Speakers Corneru nikdo nemluvil, což mě dost zklamalo. Mamka sice chtěla, abych tam přednesla řeč na obhajobu hobitů, ale to jsem se nakonec neodvážila. No, park i tohle bylo velké zklamání. A ještě ke všemu bylo strašlivé vedro!


Londýnské uličky - Z Hyde Parku jsme se postranními uličkami vydaly k London Eye. Bylo to okouzlující. Jakmile jsme zapadly do první vedlejší ulice, davy zmizely, rozhostilo se ticho, nikde nikdo…



Šly jsme po keškách, takže jsme stihly navštívit Westminsterskou kapli, Westminsterskou katedrálu, parkoviště pro taxíky a spoustu dalších věcí. Jen nechápu, proč u každého baru stály davy lidí, vyvalené až na ulici a zuřivě o něčem debatující…

U London Eye jsme se setkali s tátou a ségrou a šli jsme se najíst do McDonaldu. Obsloužily nás dvě Češky.

A pak už přejezd domů.


15 den 24.7.2014 - K trajektu jsme přijeli už o půlnoci, takže nás kupodivu vzali o dvě hodiny dřív. Jen nám opět zkontrolovali kufry (na cestě zpátky) a jedné holce zabavili nožík s čepelí šest centimetrů. Asi by jim měl někdo ukázat pravítko.

Cesta probíhala v klidu a pohodě až do Německa. Když jsem se na jedné pumpě průvodkyně zeptala, kdy budeme doma a ona mi řekla, že v šest večer, protože to jede velice dobře, bylo mi jasné, že přijde průšvih. A přišel. Hned za pumpou jsme uvízli v koloně. Za čtyři hodiny jsme se pohnuli o dvacet metrů!!!! Domů jsme přijeli v půl jedenácté…. V noci!

Naštěstí nás řidiči vyložili téměř před domem. Ale netuším, v kolik se dostali domů ti, co bydleli v Prostějově. Autobus do Brna jim jel o půlnoci…

Závěr - Říct, že jsem nadšená, je slabé slovo. Doslova šílím radostí a jsem pevně rozhodnutá odstěhovat se na Anglický venkov. Tady ještě vypíšu pár zajímavostí, kterých jsem si ve Skotsku všimla.

-Skotsko je zralé na anexi. Téměř v každém obchodě jsme potkali Čecha, nebo Slováka.
- Angličani mají naprosto zvláštní přístup k památkám, trávníkům a lesům. Pro takové blázny, jako jsme my, ráj.
- Z důvodu "dělalo se to tak vždycky, tak to budeme dělat i ted" mají dva kohoutky. Jeden na teplou a jeden na studenou vodu, takže se to nedá namíchat
- Mám problém s anglickými zámky na dveřícha s fungováním vodovodních kohoutků. Téměř všechny zámky a závory musela otevírat mamka nebo ségra.
- Neumí měřit v centimetrech, raději jim délku nože řekněte v palcích.
- Obecně měrné jednotky mají dost divné. Není mezi nimi vůbec žádný vztah. třeba 1 galon, je, tuším, 3,756982 pinty.
- Velká Británie se skládá především z kamenných zídek a ovcí.
- Pršelo nám pouze, když jsem přejížděli autobusem a to ještě přestalo pravidelně na to, abychom mohli postavit stan :-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Máme psát více deníků z cest (respektive zážitků z výletů)?

Ano!
Ne!!!

Komentáře

1 Michelle Michelle | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 13:07 | Reagovat

Sakra, já ti tak závidím - taky chci tohle léto za hranice :-D

2 Clarissa Clarissa | Web | 5. srpna 2014 v 18:22 | Reagovat

Fíha. Až pojedeš příště, musíš mě vzít s sebou! :D
Co se týče Čechů a Slováků, ti jsou rozlezlí všude. Jenom teď jsem byla u pratety na Slovensku a každé koupaliště bylo zamořené Čechy.
Nebo mi to připomíná, když jsme byli s mamkou ve Vídni.
Potakali jsme celý zájezd Slováků. :3
A když u toho zůstanu, to samé platí o té frontě u Londoy Eye.
My chtěly jít do Schonrunnu, ale ta fronta na lístky byla neuvěřitelná, minimálně stometrová. A to byla jenom ta část venku, vevnitř byli další. A pak ještě další fronta, tentokrát u vstupu.
Možná bychom to i vystáli, ale pršelo a byla tenkrát příšerná zima.
Dodnes mě to mrzí, že jsem tam nepodívala, ale doufám, že se tam ještě podívám. :-)

3 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 9. srpna 2014 v 15:03 | Reagovat

Nesnesitelně ujíždím na všem co je staré, zvlášť, pokud je spojeno s Kelty nebo Římany. Já chci do Skotska! A strašně moc chci vidět zevnitř tu morbidní katedrálu. 8-O Musí být naprosto úžasná :-D  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama