Rány, které se nikdy nezahojí

18. května 2014 v 13:49 | Irith |  Jednorázové povídky
Tuhle povídečku jsem napsala jednoho deštivého dne, když jsem měla melancholickou náladu. Je to jen takový úlet, prostě jsem chtěla zkusit napsat něco dojemného, smutného. Asi se mi to povedlo. Polly při čtení brečela a Delfi málem také.
Snad povídku nebudete moc odsuzovat. Pokud by ale vyloženě někoho urážela, prosím napište mi a já ji samozřejmě stáhnu.
Takže už k příběhu. Smíšek zemře a Pipin se s tím nedokáže vyrovnat, protože to byl jeho nejlepší kamarád.
Prý je to červená knihovna, mě se ani nezdá. Ale varovala jsem vás.


Rány, které se nikdy nezahojí

Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Bojím se, že nikdy nedokážu zcela zapomenout. Jak bych také mohl, ach, jak bych mohl… Bloudil jsem po Pellenorských polích a volal jeho jméno. Byl jsem sám, opuštěný, malý hobit uprostřed naprosté zkázy. Elfové, lidé, skřeti, smrt si žádala oběti všude. Byl jsem zoufalý. Pořád jsem doufal, že ho najdu a že bude žít, ale možná, že jsem už tehdy věděl, jak to je. Pak jsem jej konečně nalezl. Odvalil jsem z něj toho odporného skřeta a vrhl se mu kolem krku. Byl jsem tak štastný, že jsem si na maličký, docela maličký okamžik myslel, že to bude jako dřív. Že se prostě usměje, obejme mne a řekne mi, jak mě má rád. Ale pak jsem poznal, jak to je. Byl mrtvý. Nechápal jsem to, nemohl jsem pochopit. Možná, že jsem ani nechtěl. Nechtěl jsem si přiznat, že už nikdy neuslyším jeho smích, už nikdy neucítím jeho rty v mých vlasech a už nikdy se mu nepodívám do těch nádherných, modrých očí. I ted měl na rtech úsměv. Úsměv, který patřil jen mně. Políbil jsem ho na čelo a rozplakal se. Mé slzy zmáčely jeho tuniku a já jsem ležel vedle něj a objímal jej. Naposled. Věděl jsem, že už mu nijak nepomůžu, ale nechtěl jsem odejít. Nechtěl jsem nechat svého sladkého bratrance samotného. I když byl mrtvý. Nevím, jestli jsem omdlel, nebo usnul vyčerpáním a nevím, kdo mě našel, ale probudil jsem se v domě ošetřování. Na posteli vedle mne ležel zraněný voják. Byl smrtelně bledý, ale ještě žil. Nemohl jsem snést pohled na něj. Proč on musel žít, zatímco Smíšek umřel? Vstal jsem a rozběhl jsem se pryč. Nevěděl jsem, kam běžím, chtěl jsem jenom utéct. Utéct někam daleko. V běhu jsem znovu plakal. Zalykal jsem se pláčem a před očima znovu viděl jeho tvář. Tentokrát bledou a nehybnou. Pochopil jsem, že ho už nikdy neuvidím, pochopil jsem, že mě opustil, že jsem zůstal sám. Chtěl jsem vyběhnout ven, skočit z hradeb, zabít se, odejít… chtěl jsem, aby to bylo naopak. Abych já umřel a Smíšek žil. Zastavil mě Aragorn. Ječel jsem, plakal a prosil ho, at mne pustí, at mohu odejít. Odejít pryč, odejít za Smíškem. Měl v očích slzy, ale nepustil mě. Držel mě tak dlouho, dokud jsem se neuklidnil. Potom mě odnesl do mého pokoje a zamkl mě tam. V tom pokoji jsem zůstal dlouho, předlouho. Jen jsem ležel na zemi a vzpomínal na Smíška. Několikrát za mnou přišel Gandalf a pokoušel se mě uklidnit, ale k ničemu to nevedlo. Byl jsem sám. Malý, neštastný hobit, kterému sebrali to poslední, co mu dávalo vůli k životu a pak mu nedovolili ani umřít.

Na Smíškově pohřbu jsem už neplakal, došly mi slzy. Sam a Frodo stáli z každé strany vedle mě a konejšivě mě objímali, ale co bylo jejich, třeba i sebepřátelštější objetí, proti tomu Smíškovu. Bitvu jsme sice vyhráli a Prsten zničili, ale hluboko uvnitř jsem věděl, že já jsem prohrál. Klidně bych popadl všechny kouzelné prsteny na světě a donesl je Sauronovi, jen kdybych věděl, že mi to vrátí mého Smíška. Všichni se radovali a oslavovali, jen já jsem byl smutný. Nemohl jsem slavit. Nebylo co. Možná to znáte, takový ten pocit, že vás kousek chybí, jako kdyby vám vypíchli oko, nebo uřízli ruku. Ale moje ztráta byla mnohem horší. Já jsem byl zraněný až někde hluboko v duši. Necítil jsem se už celý, jako kdybych o část svého já přišel. Byl to jen malý kousek, ale o to důležitější. Byl to ten maličký dílek skládanky, který by dal mému životu zase smysl. Byl to Smíšek.

Pak jsme se vrátili zpátky do Kraje. Snažil jsem se předstírat, že jsem v pořádku, ale nebyl jsem. Pořád jsem cítil Samovy a Frodovy pátravé pohledy, pořád jsem v duchu slyšel Smíškův hlas a v noci viděl jeho obličej - studený a mrtvý. Když jsem šel za jeho rodiči, abych jim oznámil, že jejich jediný syn zahynul, myslel jsem, že umřu. Ach, jak já si přál umřít! Nehubovali mne, nevynadali mi, jen se smutně zeptali, jak k tomu došlo. Bylo by mi stokrát milejší, kdyby mě vyhodili, křičeli na mně a obvinovali mne, než když jsem musel sedět v křesle a tiše vyprávět o Smíškově smrti. Snažil jsem se neplakat, snažil jsem se být silný, už kvůli jeho matce. Bylo to strašné. Tehdy jsem si to poprvé doopravdy uvědomil. Uvědomil jsem si, že už nikdy nemohu být doopravdy štastný. Ne bez mého Smíška.

Proto ted také stojím na břehu Brandyvíny a poslouchám šelestění v korunách vrb. Říkají jen jedno. Smíšek. Brandyvínu miloval, často mě k ní bral, když jsme byli ještě malí, učil mě plavat a smál se mému strachu z vody. Ale ted se už vody nebojím. Vím, že Smíšek by nechtěl, abych se bál. On by také nechtěl spoustu dalších věcí. Určitě by nechtěl, abych udělal to, co se chystám udělat, ale já musím. Vím, že to ostatní nepochopí. Snad s výjimkou Froda. Ano, Frodo mi rozumí, ví jaké to je, když vás roztrhnou na dva kusy a vezmou vám to, co je vám nejdražší. Vím, že moji rodiče budou neštastní, vím, že mi budou spílat, odsuzovat mě a plakat pro mě, ale já to musím udělat. Je to strašlivě těžké, když vím, kolik dalších lidí kvůli mne bude smutných - můj otec, kterému se nikdy nesplní jeho sen, že bude mít dědice, má matka, která má pro mě v truhle schovanou svatební košili a ted pochopí, že už si ji nikdy neobléknu, mé sestry, kterým jsem se nikdy neomluvil za to, jak jsem je, spolu se Smíškem, zlobil, a spoustu dalších hobitů, pro které jsem kdy něco znamenal a kteří kdy něco znamenali pro mě. Ale já musím být silný. Jinak budu už navždy neštastný. Udělám to, skočím.

Poslední, bolestný nádech a pak už nic. Voda mě přijala do svých namodralých hlubin. Začínal jsem se dusit, ale nebránil jsem se. Věděl jsem, že neumírám. Bylo to moc krásné na to, abych umřel. Zase jsem slyšel jeho dech, jeho teplý dech, když mi do ucha šeptal nesmysly a pomalu mě kolébal ke spánku, jak to dělával vždycky, když jsem se bál usnout. Zase jsem cítil jeho sladké rty, které mi zabořil do vlasů a políbil mne na čelo. Zase jsem cítil jeho ruce, které mne objímaly a nedovolily mi, abych se bál. Konečně jsem se zase cítil štastný.

Pohltila mne tma, ale já viděl jeho obličej. Jeho modré oči, jeho zlaté vlasy a jeho dokonalé rty, kterými mě políbil a zašeptal: "Mám tě rád, Pipine."

Znovu jsem byl s ním a na ničem jiném už nezáleželo. Byl jsem s ním a byl jsem štastný.
Navždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Smithe524 Smithe524 | E-mail | Web | 19. května 2014 v 13:42 | Reagovat

I feel that is among the so much significant information for me. And i'm glad studying your article. However should observation on few general issues, The website taste is ideal, the articles is in point of fact excellent  D. Just right activity, cheers ecgddegbkdegdgdd

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 19. května 2014 v 23:53 | Reagovat

To bylo smutný :'( Nebrečela jsem, ale skoro jo. Jako...je to trochu kontroverzní téma a je pravda, že někomu se to jako červená knihovna zdát může. :-D Ale fakt píšeš dobře!

3 Irith Irith | Web | 20. května 2014 v 16:37 | Reagovat

[2]: Díky moc! Vůbec to nebylo zamýšlené jako červená knihovna. Dost mě naštvalo, když to všichni lidé, kterým jsem to dávala číst,pochopili, že líčím homosexuální vztah mezi Smíškem a Pipinem. Tak to vůbec být nemělo.
A díky za pochvalu!

4 without without | E-mail | Web | 22. května 2014 v 17:36 | Reagovat

Hello!

5 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 22. května 2014 v 19:32 | Reagovat

Aneb jak udělat z Pána prstenů depresivní masakr ala GRRM. Spokojenost :)

6 Irith Irith | Web | 22. května 2014 v 20:06 | Reagovat

[5]: Ach jo, já věděla, že s touhle povídkou bude problém :-)
Neboj, dál to bude horší :-D

7 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 24. května 2014 v 19:40 | Reagovat

[6]: To měla být pochvala.
(Tedy ne, že by byl starý GRRM lepší než Tolkien, ale víte jak to myslím. Netradiční pojetí, temná atmosféra = palec nahoru. Jo, jsem trochu úchyl :D)

8 Irith Irith | Web | 24. května 2014 v 20:07 | Reagovat

[7]: To bylo pochopeno :-)
Hru o trůny jsem také nečetla. Vážně nějak nestíhám. Tedy, jednou jsem učinila pokus, ale tak strašně mě to nudilo, že jsem to po pár kapitolách vzdala. Ale třeba se k tomu jednou dostanu...

9 Šárka Šárka | Web | 28. května 2014 v 18:20 | Reagovat

Božínku, to je krásné :,-)) Pro tyhle dva jsem měla vždycky slabost a to, jak jsi to napsala...to se vlastně velmi snadno mohlo stát. Kdybych byla v pokoji sama, už bych vytahovala kapesník.
Jinak nemyslím si, že by tohle byla nějak kontroverzní povídka. Vždycky mi přišli spíš jako bratři, než jako cokoliv jiného!

10 Irith Irith | Web | 28. května 2014 v 18:31 | Reagovat

[9]: Moc děkuji! Jsem opravdu ráda, že to všichni vidíte normálně. Jak jsem psala, reakce mé rodiny byly dost mrazivé.

11 Clarissa Clarissa | Web | 7. června 2014 v 17:04 | Reagovat

Krásné. Nemám jiných slov.

12 Irith Irith | Web | 7. června 2014 v 20:47 | Reagovat

[11]: Díky, díky moc! Tak kupodivu tahle povídka prošla. Jsem ráda, že ji nebudu muset se studem mazat :-)

13 Michelle Michelle | E-mail | Web | 9. června 2014 v 19:02 | Reagovat

Tak tohe bylo něco úžasnýho!
Když jsem se pokoušela já zplodit něco podobného, ale s tím, že umřel Frodo a truchlí Sam, tak to dopadlo... no... katastrofálně :D
Ale tohle je napsaný strašně hezky, máš odemne (a asi i ode všech, kdo to četli) obrovitánskou ochvalu :3

14 Andoriana Andoriana | E-mail | Web | 31. května 2015 v 17:15 | Reagovat

Musím ti pochválit jak píšeš... Dobře se to čte. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama